Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• literární druh: epika
• literární žánr: historický román

POSTMODERNISMUS:

• tři problémy: zobrazení, reprodukce, legitimizace
• smrt autora (La mort de l'auteur) - koncept Rolanda Barthese
• syntagmatický řád (metonymie) X paradigmatický řád (metafora)
• pokus o rozklíčování jazyka, významem je sama funkce systému = strukturalismus (na základě binarity - směřuje k hyperracionalismu), označováním se spojuje signifikant se signifikátem a vzniká ZNAK - vztah, který mimo označování nemá význam; význam sám o sobě postrádá smysl
• sémiologie - analýza celé kultury a konvencí pomocí znaků
• différence - odhalování nesrovnalostí a podkladů při dekonstrukci textu
• odmítnutí a parodizace metanarativů = zamítnutí lineární historie - konec historie (teleologie)
• neexistuje jednota veškerého vědění (univerzita / knihovna = rozškatulkovaný mozek) - vědění je komodita
• relativizace, ironie a intertextualita

STRUČNĚ O AUTOROVI:

Umberto Eco se narodil 1932 v Itálii, během studií středověku na turínské univerzitě byl zaujat vírou a Tomášem Akvinským, na nějž vytvořil disertační práci. Nato přestal býti katolíkem. Organizoval avantgardní uskupení, ze kterého poté vzešla Skupina 63. Následně působil na mnoha univerzitách, až se usadil na pozici profesora sémiotiky v Bologni. Zemřel v roce 2016.

NÁZEV DÍLA:

• tematicky: aluzivní (verš je převzatý z básně De contemptu mundi od Bernarda Morliacenského z 12. století)
• formálně: 2 slova (podst. Jm 1.p + 2.p), spisovné, větný ekvivalent

TÉMA:

• hlavní: mnišské řády ve středověku
• vedlejší: oheň, čtecí skla, portál, marginálie/pokroucený svět, kacířství, chudoba, knihy, kohout, labyrint

ČAS A PROSTOR:

• místa (Praha, Paříž, Buenos Aires), kde se Eco setkal s rukopisem; skriptorium, kde Adson píše své paměti; nejmenovaný benediktinský klášter na severu Itálie; v horách, přesto na dohled moři
• současnost; 62 let po událostech v klášteře; 7 dní na konci listopadu 1327

KOMPOZICE:

• rámcová; je zde analeptická fokalizace, která ale postupuje v jádru příběhu lineárně s občasnými prolepsemi
• úvod
• prolog
• 7 dní (děleny na matutinum, laudy, prima, tercia, sexta, nona, nešpory, komplementář; je u nich vepsáno, co se bude v kapitole dít)
• epilog
• poznámky ke Jménu růže
• poznámka k novému vydání
• vysvětlivky (překlad převážně latinských vět a výrazů)

Text členěn na odstavce, vyskytuje se zde přímá řeč (oddělena "" a začínající vždy na novém řádku) i řeč nepřímá, zároveň zde nalezneme části písní a básní. Latinské a cizojazyčné texty jsou zvýrazněny kurzívou.

JAZYK:

• slohové postupy: vyprávěcí, popisný, úvahový
• funkční styly: prostěsdělovací, umělecký, řečnický
• vyprávěcí způsoby, typy promluv:
  • pásmo vypravěče: homodiegetický v případě Eca a autodiegetický v případě Adsa
  • pásmo postav: řeč přímá, značená uvozovkami, i řeč nepřímá
• popisy jsou v některých případech podrobné, přirovnávající
• slovní zásoba, vyjadřování:
  • jazyk: spisovný, knižní (soužit), historický (pergamen; opatství; legáti)
  • minulý čas sloves
  • vyskytují se výrazy a věty v latině, párkrát i němčina
  • časté citace
  • dlouhé teologické a filozofické promluvy
  • řečnické otázky
  • výčet je všudypřítomný

POSTAVY:

Umberto Eco
Adson z Melku - 18 let; nezkušený až bázlivý; chová svého mistra ve velké vážnosti; je jako Watson, jeho hloupé dotazy a brblání vyvolávají správné myšlenky; hledá pravdu u Auctoritas, ty si však odporují; ani na konci života vše nechápe, má však svého Boha, kterého ukovaly všechny jeho prožitky
Vilém z Baskervillu - zhruba 55letý františkánský mnich, připomínající Sherlocka Holmese; inspiruje se jak Rogerem Baconem, tak Ocklahomem - břitva; pyšný na svou logiku, trochu jí i zaslepen; býval inkvizitorem, v jednom procesu se postavil na stranu člověka, který přeložil nevhodnou knihu z řečtiny, Bernard Gui ho nazval kacířem, Vilém odvolal a překladatel byl zabit
Jorge z Burgos - slepý stařec, fanaticky oddaný víře a církvi, která musí pečovat o vědění a se vší vážností hlásat tu jedinou pravdu, že na počátku bylo Slovo; nenávidí smích a Filozofa, protože zbavuje strachu, bez strachu by se všichni oddávali hříchu
Abbo z Fossanova - opat
Malachiáš z Hildeseimu - knihovník
Severinus ze Sankt Wendelu - bylinkář
Bengt z Uppsaly - ctižádostivý; později pomocník knihovníka
Bernegar z Arundelu - bledý mladík s očima chlípné ženy
Adamelus z Otrana - mladý, ale už slavný iluminátor
Venatius ze Salvemce - překladatel Aristotela
Mikuláš z Morimondu - sklář
Alinardus z Grottaferrata - nejstarší mnich v opatství; Ital; měl být knihovníkem
Aymaro z Alexandrie - Ital; ironický a posměšný k věcem, co se odehrály
Salvátor z Montferratu - hrbatý tulák; byl snad ve všech potulných řádech a bandách, spirituál nebo dolcinista, prostě to, co mu život nabídl a život to byl vskutku bídný; mluví všemi jazyky, slátává věty z útržků, co kde zaslechl; vcelku srdečný
Remigio z Varazze - obtloustlý cellarius, dolcinista; byly po něm poslány písemnosti dalším kacířům, ale on je schoval u Malachiáše
Bernard Gui - inkvizitor; štíhlý sedmdesátník s chladnýma šedýma očima; skrývá myšlenky a vášně, aby jejich vyjevením postrčil protivníka do propasti; zdvořilý a prohnaný; dlouholetý oponent Viléma
Bertrand del Poggeto - pyšný a povýšený
Ubertino z Casale - stařec; bezvousý, bezvlasý, lebku má kostnatou, oči blankytné a rty úzké a rudé, vypadal jako předčasně povadlá mrtvá dívenka; prý inspiroval části Dantovy komedie; má blízko jak ke svátosti, tak ke kacířství, i když není světec, chová se a myslí tak
Michael z Cesseny - horlivý a vášnivý generál řádu františkánů; dobrosrdečný, ale šikovný jak liška v rozhovoru s mocnými
dívka - krásná a strašlivá jak vojsko pod praporci; prostá dívka z k opatství přilehlých usedlostí; hladová a svolná; Adson se jí líbí a chová k němu sympatie; nejspíš upálena

DĚJ:

Předmluva: Starý rukopis, jak jinak

16. srpna 1968 našel Eco v Praze překlad rukopisu ze čtrnáctého století od jistého abbé Valleta. Kvůli invazi prchl a po rozchodu pozbyl knihy. Jiných odkazů na text bylo poskrovnu, přesto se ho Eco rozhodl vydat jako autentický.
(srovnej s Horace Walpole - Otrantský zámek)

První den

Proč jsem cestoval s mým mistrem? Dorazili jsme k opatství a Vilém vydedukoval ztrátu koně Brunelluse, "Můj výtečný Adsone." Abbo informuje mého mistra o podivné smrti, čehož jsem byl tajně svědkem. Portál, tak krásný a plný významů a poselství, mne zanechal v transu, z nějž mne, i mého mistra, vyrušil Salvátor, "Penitenziagite!" V chrámu jsme pak potkali starého Ubertina, podiskutoval s Vilémem o událostech předcházejících i nadcházejících. Ale to už jsme se seznámili s bratrem Severinem, můj mistr s ním hovořil o psychotropních bylinách, pak nás zavedl do skriptoria. A tam jsem spatřil marginálie Adamelovy, z toho světa obráceného naruby jsem se musel usmát. Však ctihodný Jorge hned dal se s mým mistrem do debaty, v níž pomohl mistrovi Venatius, a odhaleno bylo, že Antikristův příchod se blíží. Pokračovali jsme v prohlídce opatství, při níž jsme potkali bratra Mikuláše, se kterým zapředl mistr rozhovoru o vědění lidském a jeho svobodě a poukázal na své čtecí skla. Dále musím uvést události jen ve zkratce tak jak je shrnul Vallet, neboť pero drží tři prsty, ale pracuje celé tělo. Těšili jsme se pohostinství opata při večeři a znovu diskutovali s ctihodným Jorgem. Byla nám odhalena přítomnost tajných vstupů do Budovy, kde prý straší duchové mrtvých mnichů, což však bylo jen klevetění starých děvek a hlupáků, jak jsme se později sami přesvědčili.

Druhý den

Ráno jsem byl pohroužen do překrásného zpěvu, klidné i neklidné přemítání přerušila děsivá zpráva, Venatius byl nalezen mrtvý v kádi krve, neutopil se a měl černá bříška prstů. Načež Vilém vydedukoval ze sněhu, že Venatiuse sem kdosi přitáhl z Budovy. Bengta jsme zpovídali a on zmínil finis Africae, Bernegar nám zase pověděl o svém posledním setkání s Adamem, kdy vypadal jak duch a kázal o zatracení. Duch byl nesmysl. Byly jsme svědky hádky mezi Salvátorem a kuchařem, Aymardus učinil narážky a my se vrátili do skriptoria, kde jsme sotva stačili nahlédnout na stůl Venatinův a už jsme znovu diskutovali s Jorgem o pravdách, o omylech a o smíchu. Bengt vyvedl nás ze skriptoria a, nevěda co jiného, promluvil o sodomii a opatství. To už Abbo činil se ukázat nám krásy a pravdy bohatství ale neubránili jsme se rozhovoru o kacířství, můj mistr radil je rozlišovat. Chtěl se znovu dostat do skriptoria, stálo proti němu ale snad celé opatství. Tak jsme promluvili s Alinardusem, prý se blíží Antikrist a Apokalypsa, prozradil nám tajný vchod do budovy skrz kostnici. Tajně jsme prošli do skriptoria a nahlédli na podivný papír s podivnějšími tajnými znaky na stole, jenže temný stín mnicha uloupil knihu a v ní zanechaná mistrova skla. Pronásledování bylo marné, proto jsme vešli do knihovny, ale v onom labyrintu se těžko orientovalo a mnohokrát jsem byl obalamutěn obranými pastmi.

Třetí den

Opat nám oznámil že Bernegar zmizel a v jeho cele jsme našli zkrvavený hadr. Hlídkoval jsem ve skriptoriu a uvažoval nad opatstvím a knihami, v kuchyni mi Salvátor povyprávěl svůj příběh, o němž jsem se musil zmínit mistrovi, ten se pak pokusil objasnit mi rozdíl mezi pravdou a kacířstvím, o fra Dolcinovi mi však povyprávěl až Ubertin. Vilém mi prozradil, že již rozluštil černokněžnickou abecedu astrologických symbolů. Pomocí mistrových přístrojů jsme sice nepochopili labyrint, ale logickým uvažováním jsme cestu objevili. Po rozhovoru s Ubertinem jsem si vzpomněl na Michala, upáleného za to v co věřil před mýma očima. Sám jsem se vydal do labyrintu a pak zahlédl dívku. Et cunta erant bona. Zanechá tam srdce, musel jsem se vyzpovídat mistrovi. V úvahách nad symbolikou Apokalypsy nalezneme v lázních mrtvolu Bernegara, utopence.

Čtvrtý den

Při ohledání tuhotiny se Severinem objevil můj mistr, že Bernegar má černá bříška prstů i jazyk. Možná jed a před léty mohl být takový jed za bouřky Severinovy uzmut. Vilém přiměl Salvátora i cellaria, aby se přiznali ke své minulosti. Mikuláš vyrobil nová skla a Severin našel staré v šatech Bernegara. Toužil jsem se o samotě projít a rozjímat nad svou láskou k dívce. Vilém rozluštil Venatinův text, byl však stejně podivný jako písmo jímž byl napsán. S mnich jsem šel hledat lanýže a potkal legaci minoritů. Vilém, Ubertin a Michal se připravovali na příjezd papežských oponentů, ti se dostavili vzápětí a inkvizitor se pustil do vyptávání. Dozvěděli jsme se, že Alinardus se měl stát knihovníkem. Můj mistr mi odhalil svou metodu jak pomocí mnoha pravd a omylů dojít k pravdě pravé. Salvátor mi pověděl o kouzlu, které chystá, aby se taky mohl spustit s dívkou za což jsem ho vyplísnil. Vydali jsme se s mistrem znovu do labyrintu a zaznamenali jsme jeho systém, do místnosti finis Africae jsme bohužel nepronikli. Já se ale zajímal o názory auctoritas na neduh lásky, jak jej léčit? Když jsme vyšli z knihovny, spatřili jsme Salvátora i dívku, kterak je polapil inkvizitor při činech kacířských, nebylo jim pomoci, ale tomu jsem odmítal věřit.

Pátý den

Konečně mohli obě legace přednést své argumenty o chudobě Ježíše Krista, debata to byla plamenná i bratrská. Jenže bratr Severin našel onu podivnou knihu, ze strachu poslal ho Vilém pryč, já odehnal Bengta, pak pronesl mistr řeč k legátům o zvláštním pojetí chudoby a moci. Následně byl objeven Severin, zavražděný astrolábem, bez knihy, kterou hlídal. Bengt obvinil Malachiáše a pomohl nám knihu hledat, jen aby s ní mohl sám prchnout. Nadešel soud s kacíři, nyní i s Remigiusem a já byl svědkem všelikých pokřivených metod, které jsou Inkvizici nejsvětějšího císaře lidstva, který bdí na zlatém trůně na svaté planetě terra, který sám udržuje světlo astronomiconu vedoucí lodě prázdnotou vesmíru a warpu a v jehož jménu je vedeno stotisíc a jedna válka a denně umírají milióny, k dispozici. Ubertin musel prchnout z opatství, aby sám neskončil jako kacíř. Bengt byl jmenován Malachiášem jako pomocník knihovníka, aby uchránil onu knihu. Ctihodný Jorge ještě pronesl moc o péči o vědění a příchodu Antikrista, v níž útočil jak na své bratry, tak na legace.

Šestý den

Během matutina padl Malachiáš mrtev k zemi, s černými bříšky prstů. Mikulášovi připadlo břemeno nového cellariuse, pověděl nám spoustu věcí o roli knihovníka při návštěvě krypty s pokladem a relikviemi. Odešel jsem se pomodlit za Malachiáše a za zpěvu Dies irae jsem se pohroužil do snu či vidění, kde vše bylo naopak a všichni svatí spolu rozmlouvali. Vilém mi objasnil, že to snad byly jen vzpomínky na jakousi frašku žáčků. Přezkoumali jsme historii knihovníků, kde jsme zjistili minulost Jorgeho. Opat, kterému jsme vyložili naše teorie, nás odbyl a projevil přání, aby se už v těchto smutných událostech nepátralo. Při nešporách byl opat rozrušený a Jorge ani Alinardus nebyli k nalezení. Vilém přišel náhodou na způsob, jak se dostat do finis Africae, když jsem si vzpomněl na nebohého Salvátora. V kryptě jsme uslyšeli tlumené zvuky, někdo se nemohl dostat ze zdi ven. V knihovně se Vilémovi podařilo otevřít cestu do místnosti.

Sedmý den

Tam na nás čekal ctihodný Jorge, to on uvěznil Abbého ve zdi, protože na vše přišel. Podal nám onu knihu, knihu v níž bylo skryto Aristotelovo dílo o komedii. Ti dva se navzájem obdivovali, toužili po uznání toho druhého. Mluvili o smíchu, jeho moci, o ďáblovi, jeho slabosti, o knize, která musela zůstat skryta. Náhle začal stařec vytrhávat listy a pojídat je a smát se. Pokusili jsme se ho polapit, ale při běhu knihovnou mi vyrazil svícen z ruky. Můj mistr Jorgeho zabil. Knihy hořely, běžel jsem svolat ostatní, zatímco Villém tahal hrnce s vodou. Jeho snažení i snažení ostatních mnichů bylo bezvýsledné. Bengt zmizel v hořící knihovně, Alinardus padl pod kopyty šílících koní a celý klášter zachvátily plameny.

Poslední folio

Opatství za tři dny lehlo popelem, Vilém se se mnou rozloučil a již jsem ho nikdy neviděl, prý zemřel na mor. Po letech jsem se vydal do Itálie, z Budovy ještě zbylo pár stěn, tam mezi ruinami se mi podařilo vyhrabat pár zbytků pergamenů. Dlouho jsem je studoval, bohužel není v těch relikviích žádné poselství. Mám je stále po ruce, ale nevidím spojení mezi znaky svého mistra. Kde jsou loňské sněhy? Srov. Balada o dámách někdejší doby Píši, nevím komu, nevím čemu. Brzy zemřu a spojím se s Bohem, snad útěchy v nicotě.

Poznámky ke Jménu růže

Zde Umberto vysvětluje, proč a jak napsal mou knihu, zmiňuje se i o postmodernismu.

Příběh zločinů

Jorge kdysi ukradl lahvičku jedu Severinovy. Bernegar chtěl udělat dojem na Adamelda, do nějž byl zamilován, a výměnou za knihu spolu hřešili. Adamelus vyděšený svou zpovědí Jorgemu potkal na hřbitově Bernegara a pověděl mu o mukách pekelných, načež se vrhl ze zdi a zabil se. Během noci se půda sesunula, proto ho našli pod věží. Venatius pochopil tajemství finis Africae, Jorge ale stačil nanést jed na knihu a Venatius se otrávil. Bernegar ho našel v kuchyni, kam se V. odkymácel svlažit hrdlo. Vyděšen, odtáhl ho a potopil v kádi s prasečí krví. Do hadru si utřel ruce. Pak odešel do špitálu si knihu v klidu přečíst, ale otrávil se, upadl do bezvědomí a utopil se. Pak knihu našel Severin a Jorge poslal Malachiáše, který taky miloval Bernegara, řekl mu, že za milostné pletky dal knihu Severinovi. Malachiáš ho zabil astrolábem, nic jiného nebylo po ruce. Přišli mniši a v tom zmatku zapomněl Malachiáš na knihu, získal ji až od Bengta, jenže se pokusil si ji přečíst. Jorge řekl Abbému, že se zabije, aby nepoškodil pověst knihovny, a počkal na něj ve finis Africae, pak zničil mechanismus dveří a zazdil ho na schodišti.

Příběh fra Dolcina

Gherhardo Segalelli vyzíval k chudobě, se svými falešnými apoštoly vedl toulavý a záhalčivý život, neuznávali autoritu kněží, mši svatou a zpověď. Vztahovali ruku na cizí majetek. Rušili mše a shromažďovali majetek. Nakonec G. upálili. Dolcino hlásal učení G. A prohlašoval se za jediného pravého apoštola. S Markétou vedl zástup a bojoval s majetkem. Usadili se na hoře Holá stěna, kde žili v smilstvu. Všichni kněží mají být vyhubeni císařem! Zanášel válku a drancoval, v obležení pojídali na hoře koně a seno. Museli utéct, opevnili se na hoře Rubello, kde byli v krvavé řeži poraženi. Markétu upálili a fra Dolcina, krutě, krutě mučili, než ho také odevzdali ohni.

Příběh legací

Císař Ludvík Bavorský stál proti papeži Janu XXII. z Avignonu, spojil se s benediktýny a ti pomáhali františkánům, z nichž vzešli spirituálové a bratříčci, jenže ti stáli na hraně kacířství při svém boji proti bohatství a aby je papež vyhubil, musil označit chudobu spasitele jako kacířskou, neboť františkáni hlásali chudobu, což bylo navzdory papeži a bohatým biskupům, kteří prý nechávali zhotovovat Ježíše s měšcem. Ludvík vtrhl do Itálie, aby tam ustanovil vlastního papeže. V opatství, na neutrální půdě, mělo být s konečnou platností rozhodnuto o chudobě Krista, nestalo se tak. Michal odjel do Avignonu dál jednat ale bez výsledku, odjel tedy za Ludvíkem, jelikož mu stále hrozilo kacířství. Ubertin byl dva roky po událostech v opatství za záhadných okolností zavražděn.

Příběh nevědomí

Znovu se vracím k těm dnům, jako se knihovník vrací k oblíbené knize, jako se vrací mordýř k domu mrtvého, jako se vrací myšlenka k učenci. Představuji zde vědomé já, které se noří v sen, neznámé území opatství, labyrint slov a činů v jehož středu stojí knihovna, je jako nejhlubší kolektivní nevědomí, z útržků všech lidí, plná nebezpečí. V knihovně je kniha o smíchu, o čisté formě radosti, o vyrovnání se se životem, každý, kdo pozná bytostné já, umírá tak jako Galahad, když získal Svatý grál.

Není náhoda, že jsem potkal dívku, mou Animu, v Budově a navíc v kuchyni, v Merkurově kašně kde se mísí prvky, Byli jsme rozdílní, já muž čistý a vzdělaný, ona žena nečistá a nevzdělaná. Pak jsme se svlékli a stáli před sebou v naší pravé podobě, stejní, a spojili jsme se v jedno tělo. Našli ji, s černou kočkou, symbolem ďábla, temnoty duše, už v tu chvíli byla mrtvá. Její smrt, očištění plameny, mé smíření, jí dovolilo dál žít v mé mysli, Rebis nové narození, strašlivé a krásné. Provázela mne celým životem.

Můj mistr, byl hrdinou, klestil mi cestu labyrintem a musel být poražen, kvůli svému egu. Takto trestá stín hříšné, ty co se odváží příliš hluboko, stín vystavěl sfingy před Kristem, aby ho dosáhli jen ti, co jsou hodni.

Ctihodný Jorge byl mým stínem, snad padlým hrdinou, na kterého jsem příliš spoléhal. Já mladý, on starý, já neznalý, on sečtělý, já viděl a byl slepý, on byl slepý a viděl, úpěnlivě jsem hledal pravdu a on mi ukázal co pravda se mnou udělá.

Svou pravdu si nesl i Bernard, obtěžkán povinností se spatřoval tyčícího nad námi všemi, uhrančivou energií falešného krále, jako Lucifer navždy vypovězen z nebes, dobýval se pravdy, možná věděl o knize, ale nemohl ji získat, nikdy, protože viděl jen sám sebe.

Starý dobrý Ubertin, teď po letech přemítám, jestli nebyl dítětem v labyrintu, byl minulostí a zároveň budoucností, nádherným snem o spravedlnosti a štěstí. Věřil, že je malým princem v Kristově království a s nezkaženýma očima dítěte viděl skutečnost.

Ve skriptoriu je zima, oknem se vkrádají hvězdy a tma skrytá za očními víčky přikrývá můj zrak kněžským pláštěm. Vedle sebe mám opálený útržek pergamenu, na něm stojí "Morte est quie- -sterium caritas no-", ty útržky jsou jako sny, malé trhliny vědomí, kterými mluví nevědomé bytostné já. Držím ho nad plamenem svíce, abych ho lépe viděl, přestože znám každé písmeno, a vzpomínám na oheň, kruté světlo dne, které mě vytrhlo z rajské zahrady noci a z náruče mé milované.