Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jednoaktovku Audience lze opět přiřadit k absurdnímu dramatu, jež se zabývá situací v totalitním Československu. Autor využívá svých osobních zkušeností a umisťuje děj hry do jednoho nejmenovaného pivovaru. Celé drama stojí na rozhovoru dvou hlavních hrdinů - sládka a spisovatele Vaňka, který je sledován tajnou policií. Svými díly se stal nebezpečným socialistické společnosti, proto nemohl dál vykonávat své povolání. Pracuje tedy v pivovaru jako pomocný dělník. Sládek si nechává zavolat Vaňka do své kanceláře. Je už mírně "pod parou", neboť pije jedno pivo za druhým. Neustále se opakuje a ptá se na stejné věci. Jeho chování a nespisovné, často vulgární promluvy ostře kontrastují s velice slušným vystupováním Vaňkovým, jež je navíc velmi zdrženlivé. Na rozsáhlé otázky odpovídá spisovatel většinou jednoslovně, odmítá nabízené pití.

Sládek se vyptává, zda je Vaněk spokojen v práci, zda se zná osobně se známými herci, a neustále ho žádá, aby sem někdy "dotáhl tu Bohdalku". Vychvaluje se, zdůrazňuje svoji dobrotu a důležitost, vyžaduje vděčnost ("Poslyšte, něco vám řeknu, jen tak čistě mezi náma: sedět na tomhle místě někdo jinej než já, tak u nás neděláte, za to vám tedy ručím"). Nabízí Vaňkovi práci skladníka, prý by zde mohl i psát. Varuje jej před stykem s Pavlem Kohoutem, kterého nazývá Holubem. Přizná se mu, že je ve spojení s tajnou policií a podává o něm písemné zprávy. Velice jej to otravuje, navrhuje tedy Vaňkovi (když je ten spisovatel), aby o sobě napsal vždy něco sám. Místo skladníka pak bude zajištěno. Doslova říká: "...co by ti to udělalo, kdybys mi to jednou tejdně hodil na papír? Za to ti snad stojím, ne? Budu nad tebou držet ochrannou ruku!" Opilost stoupá, sládek si stěžuje na život, nadává spisovateli do "inteligentů", vzápětí jej nazývá kamarádem, nežádá již ani žádná hlášení, pláče a zanedlouho usíná. Vaněk odchází. Po krátkém čase opět zaklepe na dveře. Sládek se probouzí, vítá Vaňka. Nic si nepamatuje. Rozhovor začíná stejnými slovy jako na počátku hry.

Autorovo drama nastavuje zrcadlo době, která vychovává lidi pokřivených charakterů a ctí zásadu: do ničeho se moc neplést, ale maximálně využít dané situace a z ní vyplývajících výhod. Nejabsurdnější z celého díla je postava sládka, člověka, jenž se propůjčil k donášení a přitom se staví do očí druhého jako nejlepší kamarád, jako ten, kdo chápe a pomáhá. Prázdnota slov a způsobu tohoto života je vyjádřena neustálým opakováním stejných frází a nezávazným "žvaněním", směšně působí časté odchody na toaletu a následné zapínání poklopce atd.