Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Mladá fronta v Praze roku 1995 (1. vydání). Z ruského originálu Kolymskije rasskazy přeložil Sergej Machonin. Doslov napsal Vladimír Novotný. Celkový počet stran: 255. ISBN: 80-204-0516-X.

OBSAH VYBRANÝCH POVÍDEK:

Sněhem

Cesty neprošlapaným sněhem jsou těžké, a proto se prošlapají za bezvětří, aby jejich snaha nevyšla nazmar. Vždy chodí po pěti a ať už je člověk mladý, nebo slabý, tak každý jednou šlápne na kousek netknutého sněhu. První je na tom nejhůře, a proto když mu dojdou síly, tak se vystřídají.

Prošlapování sněhu je velmi důležité, protože tak vznikají cesty, po kterých jezdí vozy. Všichni jsou si v tomto povoláni rovni a nezáleží na tom, jakou má kdo postavu nebo fyzickou kondici.

Berdy Totéš

V Novosibirsku poručík Kuršakov zjistil při přepočítávání vězňů, že mu jeden z nich chybí. Uvědomil si, že za ztrátu vězně se trestá a on už se loučil s výložkami, důstojnickým přídělem a toho, že přijde na frontu.

Kuršakov byl svědomitý a pečlivý. Snažil se prolistovat seznam, aby našel, kdo utekl, ale déšť mu to znemožňoval. Nakonec se schovali se zástupcem ve vagonu a Kuršakov nevěděl co dělat. Jeho zástupce Lazarov zjistil, že vězeň č.60, který jim zmizel, je Berdy Totéš odsouzený na 10 let.

Lazarev dostal nápad a do jednoho vagonu hodili muže, jenž mluvil turkmensky. Stále plakal a vycházel ven jenom na jídlo. Kuršakov předal transport vězňů veliteli. Ten nadával na věznici, že neposlala s transportem osobní spisy vězňů. Zde neznámého, považovaného za uprchlíka, dali do vězení.

Vypravěč se s Berdym Totéšem setkal v nemocnici, kde mu vyprávěl, jak se s ním na bazaru dal do řeči ruský voják a odvedl ho kvůli zjištění totožnosti. Jeho skutečné jméno je Tošajev a je to zemědělec. Tošajev podal několik prohlášení, ale bez odpovědi. Osobní doklady nedorazily a je veden mezi osobami bez dokladů. Sám přiznal, že už slyší na jméno Totéš. Už se naučil trošku rusky, ale za celou dobu se nenaučil jíst lžicí, dokonce ani kaši a všichni z toho měli legraci.

Vypravěč hned pochopil, že se jednalo o chybu písařky, která dala číslo další přezdívce předchozího vězně. Také pochopil strach Kuršakova i Lazarova z nadřízených.

Vězeň číslo 59 sice mohl říci pravdu, ale ten se bavil rozpaky vrchnosti, protože to byl zloděj.

V povídce je zachyceno, jak jedna chyba dokáže ovlivnit několik lidí. Tím, že se písařka spletla, vznikl problém - zmizení jednoho vězně, který nikdy neexistoval, když se jednalo jenom o přezdívku. Jenže pokud by Kuršakov s Lazarov neměli strach, tak by to neodnesl nevinný člověk, který přišel o kontakt s rodinou i o vlastní identitu.

Vypravěč je součástí příběhu, jelikož se seznámil s "Berdy Totéšem" a vypráví nám jeho příběh.

Prokurátor Judeje

V prosinci v roce 1947 připlul do zálivu Nagajevo parník s trestanci. Po připlutí byli vězni roztříděni podle toho, v jakém jsou stavu. Mrtví byli naloženi na vozy a pohřbeni ve společném hrobě. Středně nemocní byli odvezeni do ústřední vězeňské nemocnice na levém břehu Kolymy.

Kubanec, šéf chirurgického oddělení, se při pohledu na zraněné zhrozil, přestože se nedávnou vrátil z armády. Kubanec ztrácel svou chladnokrevnost a nebyl schopen nikomu říci, co má dělat. Bývalý šéf Braude převzal velení za něj. Pracoval zde několik let, ale byl odvolán, protože býval vězněn a měl německé jméno. Ač Kubanec získal jeho místo, tak k němu nechoval zášť a nedělal mu problémy. Dnešního dne měl Braude odejít z nemocnice.

Na parníku se trestanci vzbouřili a nařízení se rozhodli zatopit podpalubí vodou, přestože venku byla tuhá zima. Proto měla spousta z nich omrzliny třetího a čtvrtého stupně.

Kubanec si pamatoval jména a hodnosti všech velitelů, zdravotníků i sester. Jenom jedno si nezapamatoval, a to byl parník Kim.

Kubanec je srovnáván s Pilátem Pontským z povídky Prokurátor Judeje (napsal Anatole France), protože si po 17 letech nemůže vzpomenout na Ježíše Krista.

"Frontová zkušenost vojáka nemůže připravit lidské oči na umírání v táborech."

Serefim

Serafim kdysi žil v jedné vesnici, ale poté utekl, aby unikl před minulostí (roztržka v rodině), která jej však dohonila. Přišel mu dopis. Protože ale vyrůstal na vesnici, tak se naučil, že dopis znamená něco špatného.

Ušel tisíce verst, aby utekl co nejdále. Dostal se do vesnice, kde nyní pracuje jako laborant. V sídlišti byly pouze ženy nadřízených, a tak museli když tak jezdit do jiného sídliště. V dole pracovali trestanci a se Serafim dělali dokonce dva z nich, ale mluvili spolu pouze na pracovní úrovni.

Všem laborantům se po půlroce zvyšuje plat, a když mu jej zvýšili podruhé, tak se rozhodl navštívit druhé sídliště. Jenže si zapomenul vzít s sebou legitimaci, a tak byl zadržen. Strážníci ho hodili do kůlny k dalším chlapům a sebrali mu peníze, čepici a ještě byl zmlácen.

Šestý den ho zavolali do kanceláře, kde stál jeho vedoucí laboratoře Presňakov a odvezl ho zpět. V laboratoři se Serafim zeptal trestance, jenž s ním spolupracoval, proč ještě nespáchal sebevraždu. Trestanec byl zpočátku v šoku, protože s ním ještě nikdy nemluvil. Když pochopil, na co se ho ptal, tak mu odpověděl, že člověk si zvykne. Některé dny jsou lepší, jiné horší.

"Člověk nežije, protože v něco věří a v něco doufá."

Dopis stále neotevřel, ale představoval si, co v něm asi je. Určitě mu píše žena, která se s ním bude chtít rozvést. Když dopis konečně otevřel, zjistil, že vše, co si představoval, tam je. Dopis hodil do kamen a nalil si do hrnku šedý prášek smíchaný s vodou. Měl pocit pálení krku a bylo mu na zvracení, ale jinak nic. Řízl se do žíly, avšak i krev přestala po chvíli téci.

Vtom se vydal ven k řece. Vzpomenul si na trestance, který po ledě honil kachnu, jenže ta se nakonec potopila pod led a už nevyplavala. Zřejmě se utopila. Skočil do vody a chtěl se potopit, ale kolem se začali sbíhat lidé a vytáhli ho ven. V nemocnici zjistili, že kyselina rozežrala stěny žaludku a jícnu - už mu nebylo pomoci. Serafimův původní předpoklad byl správný.