Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• podtitul: Vzpomínky všelijakého člověka

Úvahy o různých situacích, osobních i světových událostech.

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Šolc a Šimáček v Praze roku 1925. Počet stran: 160.

VĚNOVÁNÍ:

Věnováno Aloisu Jiráskovi, svému profesoru dějepisu na gymnasiu v Žitné ulici, buditeli minulosti, jež tvořila přítomnost, připisuju vděčně knihu, na níž spolupůsobil.
Autor.

OBSAH:

Věnováním začíná poměrně malá knížečka formátu A5 z roku 1925, tzn. psaná ve staročeštině, které není vždy úplně dobře rozumět. Následuje slovo ke čtenáři, kde Dyk popisuje člověka, kterému lze říkat Čehona. Čehona je vlastně někdo, kdo není pro samostatný československý stát, ale místo toho fandí rakouskouherskému císařství a udělá cokoliv proto, aby udržel císaře na koni. Není to nikdo radikální, pouze člověk, jenž zastává svůj názor, ať už je císařství nahoře, nebo dole. A o takovém člověku je knížka Můj přítel Čehona. Tedy přesněji řečeno o Štěpánu Nepovímovi, o němž vypráví Florián. Zprvu jeho spolužák na gymnáziu, kde dostal tuhle nelichotivou přezdívku kvůli tomu, že se odmítl účastnit rebelie a v den císařské hymny ji opravdu zazpíval.

Poté co odejdou ze školy, je vypravěč nějakou dobu nerozhodný, neví, co dělat, zkouší od všeho trochu, ale nakonec se vrátí ke své vystudované profesi, což jsou práva. Otevře si právní kancelář, založí rodinu a žije poměrně spokojený život. Občas se taky potká s některým ze svých bývalých spolužáků a při cestě vlakem náhodně narazí taky na Nepovíma, který zrovna svému synovi a hodné, ale hloupé manželce, kterou Florián nazve Ozvěna, káže o císařství.

Florián sám se moc nezajímá o to, jestli bude válka, nebo ne, či zda bude/nebude císařství. Samozřejmě že patří k těm, kdo by rád viděl císařství v ruinách, nic pro to ale udělat nechce. Zastává se ale některých svých neumírněných kamarádů před Čehonou, který je bez servítek kritizuje a prorokuje, že císařství tu bude napořád. Mezi nejpřednější spolužáky a rozdílné charaktery knížky patří taky Habakuk, později Rorejs nebo Ultor. Vždycky si něco vymýšlel a při jeho setkání na to zrovna docela dost doplácí, protože ho hledá policie kvůli tomu, že vyjel do zahraničí, což on neudělal, pouze se chvástal a zaslechl to některý z jeho sousedů. Velice se bojí o svůj život a lituje, že ta slova kdy vypustil z úst. Na konci knížky se ale vydává za jednoho z hlavních revolucionářů a káže o tom, jak by si z něj všichni měli vzít příklad z jeho odvahy, když přejížděl hranice.

Další postavou je taky Vořech, což byl revolucionář v pravém slova smyslu. Zavřeli ho do vězení za odboj, kterého se opravdu účastnil, a když za ním přišel později Florián, jenž po zpytování svědomí uznal, že by přece jenom měl pomoci příteli, ať už to mělo vypadat jakkoliv špatně, řekl mu Vořech, že žádnou milost od císaře nechce, protože by to znamenalo, že už se z jejich strany není čeho bát a tím pádem by byl ámen s vidinou Československa. Všichni jeho spoluvězni měli stejný názor a Florián je za to hluboce obdivoval. Po zániku císařství se ale nechvástal, i když by mohl.

Po pádu císařství se Nepovím úplně zhroutil a nebýt svého přítele, asi by přišel o život, protože dával jasně najevo, že pro něj císařství znamenalo všechno. Po tomhle zkratu se z něj ale stal znovu oddaný úředník, který udělal poměrně dobrou kariéru a krom toho taky revolucionář, podněcující ostatní k revoluci proti státu.

Vypravěč na konci celé knihy vyjadřuje znepokojení nad tímto postojem a bojí se, že pokud by se ve státě objevilo hodně Nepovímů, mohlo by se státem být opravdu zle.

VLASTNÍ NÁZOR:

Celá knížka podle mého názoru není nijak zvlášť nadčasová, ale měla spíš donutit tehdejší lidi zamyslet se nad tím, jestli ve svém okolí taky nemají nějakého takového Nepovíma a že, i když vzniklo Československo, nemusí to znamenat, že tu bude navždy a o své blaho by se každý měl nějak přičinit.

Nicméně dává pěknou představu o tom, jak to v těch letech chodilo.