Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Vilém Závada své první verše píše v době, kdy naši poezii lákají "všechny krásy světa", v době vrcholného úspěchů poetismu. Ani Závada se neubrání jeho sugestivnímu vlivu. Učí se od poetistů umění metafory, přijímá jejich kult poezie. Ale nemůže přijmout lehoučký rozmar jejich veršů, jeho svět není barvitý a roztočený lunapark. Nikdy se nezbaví tíže zážitků, jimiž poznamenala jeho dětství válečná Ostrava.

Tato básnická sbírka Hradní věž byla napsána v roce 1940 - v době, kdy Vilém Závada pracoval v Národní a univerzitní knihovně jako výpomocná vědecká síla - byla to práce klidná a nenáročná, tudíž se Závada mohl plně věnovat psaní své poezie. Sbírka je považována za lyrický vrchol dosavadní autorovy tvorby. V této sbírce je jeho poezie znovu zavalená bolestí vyvolanou národní katastrofou, a to obavou o osud národa po Mnichovu. Obavy z okupace a ze začátku války jsou zde také patrné. Převažuje zde tragická symbolika.
V některých básních sbírky uniká Závada nenormálnosti doby od svého nitra a hledá oporu v nejzákladnějších hodnotách lidského života, v lásce milenecké i mateřské, v pevné soudržnosti rodinné. Jsou tu verše hlubokého vcítění do světa dětství a pubertálního mládí, čteme tu básnické oslavy ženství a mateřství.

V básni Matka je vysloven odvěký konflikt, který je i ústředním konfliktem Čapkova stejnojmenného dramatu.

Manželi - dítě mé.
Synáčku - můj šuhaji.

Ženy láskou září.
Ženy láskou voní.
Ženy láskou bělají.

Ó mé srdce černé,
svraskalé.

-

Tobě jsem oko.
Tobě jsem ruka.
Tobě jsem hlava.
Tobě jsem duše.

Na mě už nezbývá.

Manželi - dítě mé.
Synáčku - můj šuhaji.

Vás něhou zaplavím
jak vlna oblázek,
jenž ovlhne a nezměkne.

Nevzchází pro mne luna na nebi.
Nevoní pro mne šípek na mezi.
Neteskní flétna v doubravě.

Jen domov v srdci mém.
Jen domov věčně prázdný.

Můj manželi,
zaseje rozsévač
a z pole odchází.

Můj synáčku,
z horeček sotva vykolébaný,
proč s chlapci skákat přes oheň?
Vám krajiny se otevřou
a oblaka a dálky
jak květy před včelami.

Já na stůl prostírám,
postele ustýlám
a rány vymývám.

Proč jen třísečky z prstů
jsem vám vydírala?

Trn chiméry z vás vytrhnout.

Matka popisuje, jak se synovi i manželovi obětovala, že pro ni na světě nic není, že to všechno dělá jen pro ně. Poté jí však nezbývá víc než mužům vymýt rány.

Následující báseň Pokušení na poušti vypovídá o neútěšné politické situaci v naší zemi. Byli jsme srdcem Evropy a nyní se musíme podmanit velmocem, které o našem osudu budou rozhodovat. Autor poukazuje na krásu naší země a na barevnost naší krajiny. Zároveň neztrácí naději v lepší zítřky.

Nazývali tě srdcem Evropy,
má truchlivá.
Nazývali tě srdcem Evropy,
že srdce na smrt trpívá,
když pohled křivý tne.

Tvé srdce sedmibolestné.

Nešťastnější, oč hrdější.
Nešťastnější, oč věrnější.
Vzdechneš jen v ústraní
a nezasténáš, leda ze spaní.

-

Zas drobně okopáváš zem
v krajině zelené a zlaté.

A bůh ti odpovídá zázrakem.

Zahrádka tvá
je krajka paličkovaná.

Kde uhýbal se úhor suchou plání,
v ústrety běží mávající lány.

A v šeru letních večerů
jsi prám vezoucí boží nádheru.

Už není dálek v obzoru tvém.
Jen hlubiny, jen výšiny.

Však my je prošlehnem.
Plamenem zeleným.
Plamenem ohnivým.
Plamenem zlatým.

VLASTNÍ NÁZOR:

Závadova sbírka básní je rozdělena do šesti pododdílů - označenými čísly I.-VI. Básně jsou zprvu optimistické - autor popisuje jednotlivá roční období - teprve až v závěru sbírky jsou básně plné skepse a strachu z osudu naší malé země. Závadovy verše jsou plné metafor, jež dodávají veršům jedinečnost a staví je na vyšší úroveň. Tato sbírka je autorovou čtvrtou sbírkou v pořadí a úplně poprvé vyšla v roce 1940 v nakladatelství Melantrich.