Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kniha navazuje na román Nedokončená symfonie dramatickým příběhem hrdinčiny sestřenice Laury, o níž se rodina domnívala, že tragicky zahynula v moři.
Dívka však byla z rozbouřeného moře na poslední chvíli zachráněna a Melody se z jejího starého deníku dovídá tragický příběh mladé lásky, do něhož zasáhla nesmlouvavá dívčina babička. Tato tvrdá žena vládla nekompromisně celé rodině a Lauřinu lásku ke spolužákovi, který byl podle ní společensky nevhodný, rázně odsoudila. Dívka se však svého citu nevzdává, tajně se s chlapcem schází a spolu s ním v osudný den vyjíždí na moře. Po ztroskotání plachetnice jsou mladí lidé všemi považováni za mrtvé, skutečnou pravdu ale zná jedině babička.

Čtvrtá knížka vypráví příběh šestnáctileté Laury Loganové, která se zamiluje do Roberta Royce. Bohužel jejich lásce nepřeje Lauřina babička Olivie.

Laura vyrůstá se svým bratrem-dvojčetem Carym a mladší sluchově postiženou sestrou May. Během školního roku se seznámí s Robertem a začnou spolu chodit. Jejich vztahu nepřeje Cary, jenž na svou sestru určitým způsobem žárlí. Ale nakonec se i on s Robertem spřátelí a naučí ho zacházet s plachetnicí.

O vztahu Laury k Robertovi se dozví babička Olivie a ihned si pro Lauru pošle. V domě jí vyčte, že se chová jako její (Lauřina) teta. Což ale nebyla pravda. Přikáže jí, aby vztah ukončila, ale Laura ji neposlechla. Nějaký čas se sice s Robertem nestýkala, ale tím sebe i Roberta jen trápila.

Jednou jim Cary nabídl, že by se mohli projet na plachetnici a on s May že na ně počkají na pláži. Lauře se ten nápad zamlouval.
V den, kdy si měli vyjet, bylo zpočátku krásné počasí, ale postupně se začalo schylovat k bouřce. Laura s Robertem strávili příjemné chvíle v jedné zátoce. Jenže je zastihla bouře a jejich loď odneslo moře. Když se ji Robert snažil přivézt zpět, utonul a Laura díky strašnému zážitku ztratila paměť. Jeden z bývalých zaměstnanců babičky Olivie ji našel a zavezl k ní. Babička se vyděsila, že bude mít v rodině dalšího blázna, a tak nechala Lauru odvézt do nejlepší léčebny, aby jí tam pomohli si vzpomenout. Ale i tak ji po nějaké době nechala prohlásit za mrtvou.

Laura se v léčebně seznámila s chlapcem, Lawrencem Taylorem, který trpěl panickým strachem. Během pobytu si navzájem pomáhali. Laura měla dva doktory, kteří se jí snažili pomoci si vzpomenout. Jeden příjemnou cestou, ale ten druhý ji po prvním sezení nechal zavřít do patra, kde byli pacienti, kteří se o sebe nedokázali postarat nebo kteří si ubližovali a museli být pod dohledem. Lauře se v tom patře vůbec nelíbilo, a tak se snažila si co nejdříve vzpomenout. Lawrence ji chodíval večer navštěvovat a býval u ní skoro celou noc. I když o tom mnohdy nevěděla kvůli sedativům, jež - jak řekl doktor - patřily k léčbě. Byl u ní i tu noc, kdy si na vše vzpomněla. Laura chtěla ihned odejít z léčebny. Oba sešli do jejího bývalého pokoje, tam si oblékla šaty a zadním, nehlídaným vchodem vyšla z budovy. Ale místo aby zamířila k dálnici, vydala se směrem k moři. V hlavě slyšela Robertův hlas, který ji volal.

Bohužel po celé této události se Lawrence psychicky zhroutil a zase se mu vrátil panický strach.

Kniha končí v márnici kliniky, kde byla Laura léčena z amnézie. Babička Olivie přijela zajistit věci ohledně pohřbu a zjistit, co se vlastně stalo. Díky rozbouřenému moři se Laura utopila...

CITÁT Z KNIHY:

Kdysi dávno jsem žila život jako v pohádce. Všude kolem sebe jsem stále cítila kouzlo - kouzlo ve hvězdách, v oceánu i v písku. Když nám s Carym bylo teprve deset. Lehávali jsme na dekách rozprostřených na palubě člunu, s nímž náš tatínek vyjížděl na lov humrů, vzhlíželi k nebesům a představovali si, že padáme do vnějšího prostoru, plujeme kolem této planety, kroužíme kolem měsíců a snažíme se dosáhnout na hvězdy...

...Dívala se zálibně na svou vnučku a uvědomovala si, jak je krásná, i ve smrti.
"Nějak jsem věděla, že po ztrátě tvého drahého Roberta už nikdy neprožiješ skutečně krásný okamžik, Lauro. Možná ... Třeba jsi nebyla tak šílená, tak nemocná, za jakou tě lékaři považovali. Třeba jsi slyšela, jak tě volá.
"Vlastně," zašeptala, "ti závidím, má drahá."
Natáhla ruku a dotkla se Lauřina chladného obličeje. Pak se otočila a vyšla z místnosti...