Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

DĚJ:

Loupeživý šlechtic Kozlík měl se svou manželkou Kateřinou osm synů a devět dcer. Spolu s dalšími členy lupičské bandy obývali tvrz Roháček.
Protože král vypravil pluk, vedený hejtmanem Pivem, který měl podobné nekalé živly zlikvidovat, poslal Kozlík svého syna Mikoláše k Lazarovi.
Lazarovi byli jejich nepřátelé, ale protože také kradli, a rovněž jim hrozilo nebezpečí, chtěl se s nimi Kozlík spojit na obranu před královým vojskem. Mikoláš dorazil na jejich tvrz Obořiště, kde rod Lazarových žil. Mezi Mikolášem a Lazarem však vznikl konflikt, při kterém byl mladík zraněn a přišel o levé oko. Nakonec se dostal zpátky domů a otec ho pomstil tím, že dal Obořiště vypálit.
Kozlíkovi muži zajali říšského hraběte Kristiána a muže, který ho pronásledoval. Kozlíkova dcera Alexandra se do Kristiána zamilovala.
Protože se blížilo vojsko, museli Kozlíkovi druzi Roháček opustit a schovat se v lesích. Vojáci pak tvrz vypálili.
Kozlík poslal Mikoláše znovu na Obořiště, aby přivedl Lazara. Mikoláš ale místo něho přivedl jeho dceru Markétu, a to Kozlíka velmi rozzlobilo. Chtěl dívku poslat domů, ale Mikoláš mu v tom zabránil. V noci se pak s Markétou intimně sblížil.
K Pivově vojenské jednotce se připojil Kristiánův otec a také Lazar. Kozlíkova banda v čele s Mikolášem je však unesla a zajala.
Markéta se na základě otcova přání chtěla stát jeptiškou a zaslíbit se Bohu. Tím, že se sblížila s Mikolášem, ztratila "čest" a ze strachu před otcem se pokusila o sebevraždu. Ta se naštěstí nezdařila.
Kozlík se i ostatními vrátil na Roháček. Zajatého Lazara na žádost Markéty propustil.
Pivo se svou jednotkou na ně zaútočil a zajal těžce zraněného Kozlíka. Loupežníci byli poraženi a uprchli do lesů. Kristián chtěl utéci s Alexandrou, ale nakonec zůstal s vojskem. Později se vydal svou milou hledat a zoufalstvím zešílel.
Loupežníci se shodli, že se za tři týdny sejdou a Kozlíka osvobodí. Rozdělili se a každý šel svou cestou.
Trojice složená z Mikoláše, Markéty a Alexandry potkala v lese pomateného Kristiána a Alexandra ho těžce zranila. Pak si uvědomila svůj čin a on jí zemřel v náručí. Pohřbili ho a spolu s Markétou se vydaly na Obořiště. Prošly vesnicí, kde je napadli místní obyvatelé, ale nakonec se vše urovnalo a nechali je odejít.
Kristiánův otec hledal svého syna a dostihl obě dívky. Alexandru poslal k vojsku a Markéta mu měla ukázat synův hrob. Dovedla ho na místo v lese, a když zoufalstvím šílený stařec začal rozhrabávat hlínu, aby spatřil synovo těla, utekla pryč. Spící ji na poli našel sedlák. Vzal ji k sobě a poskytl jí jídlo a nocleh. Pak se Markéta vydala domů, ale otec ji nepřijal a odvrhl.
Markéty se ujaly jeptišky v klášteře Nanebevzetí.
Mikoláš mezitím najal několik mužů a se svými braty a dalšími bojovníky chtěl osvobodit otce. On i jeho dva bratři však byli zajati a čekala je poprava. Ostatní padli v boji.
Když se Markéta dozvěděla, co se stalo, vydala se do Boleslavi, ale tam ji zatkli. Králův rozsudek ji později osvobodil. Těhotná Alexandra měla poté, co porodí dítě, zemřít.
Lazar Markétu nakonec přijal a šel s ní na Mikolášovu popravu. Markéta, které byla v jiném stavu, svého milence doprovodila až k šibenici...
Za nějaký čas porodila Mikolášova syna Václava. Alexandra po porodu spáchala sebevraždu a jejího chlapce se ujala Markéta a vychovala ho společně se svým synem.

HLAVNÍ POSTAVY:

Kozlík - hrdý, odvážný muž se silnou vůlí. Nedává najevo bolest, ani ponížení.
Mikoláš - mužný, statečný, nebojácný, paličatý, tvrdohlavý, drsný, trochu hrubiánský, ale i citlivý, schopný lásky!
Markéta - krásná, milá, něžná a naivní dívka. Má ráda svého otce, je na rozpacích mezi láskou k Bohu a vášnivým vzplanutím k Mikolášovi.
Kristián - pohledný, jemný a citlivý mladík. Nerozhodný - tato vlastnost ho stojí život!

VLASTNÍ NÁZOR:

Vančurův jazyk je hodně knižní a "starodávný", věty jsou často poměrně komplikované, a proto se mi tento román četl dost těžce a musel jsem se hodně soustředit, abych pochopil význam některých souvětí.
Děj příběhu mě moc nezaujal, ale líbila se mi některá přirovnání, která Vančura použil, a občas i řečnické otázky, které se v textu objevovaly dost často.
"Markétu Lazarovou" bych její atmosférou možná přirovnal k románu "Nikola Šuhaj Loupežník". Asi je dobré vědět, jakým stylem Vančura psal, ale po přečtení této knihy už nemám chuť číst od něho něco dalšího!