Prašina je dobrodružná kniha pro děti a mládež od českého spisovatele Vojtěcha Matochy. Příběh otevírá záhady tajuplného, tichého a nebezpečného místa uprostřed Prahy – Prašiny, kde z neznámých důvodů nefunguje elektřina...
BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:
Vydalo nakladatelství Paseka s.r.o. v Praze roku 2020 (2. vydání). Ilustroval Karel Osoha. Počet stran: 260. ISBN: 978-80-7637-148-4.
OBSAH:
Kniha vypráví o trojici dětí - Jirkovi, Anastázii neboli En a Tondovi.
Jirkovi rodiče odletěli za prací do jiné země, proto musel Jirka za dědou na Prašinu jít sám. Prašina je velice divná čtvrť Prahy, je to snad nejdivnější čtvrť na světě. Na Prašině totiž nefunguje nic elektrického. Proto se mu hned, jak Jirka vkročil za hranice s Prašinou, zastavily hodinky a telefon přestal svítit. K dědovi chodili s rodiči vždy alespoň jednou do měsíce, aby mu přinesli jídlo.
Když Jirka dorazil k dědovi, tak se ve dveřích místo dědy potkal s nějakým cizím chlapem. Hned jak ten chlap Jirku uviděl, chytil ho za kapuci, aby nemohl utéct. Po chvilce se vedle toho chlapa objevil děda, Jirkovi se omluvil a vysvětlil mu, co se děje. Ten chlap se jmenoval Patrik a pomáhal dědovi na nějaké přísně tajné věci. Jirka s úlevou, že je děda v pořádku, předal jídlo a už chtěl odejít, ale děda ho zadržel. Řekl, že je pro něj hodně nebezpečné pohybovat se sám po Prašině. Patrik stejně musel někam jít, a tak mu děda řekl, že má Jirku doprovodit z Prašiny pryč.
Po cestě Patrik uviděl nějakého pána, co šel jejich směrem, Patrik popadl Jirku a vběhl do nejbližších dveří. Jakmile je zabouchl, zaslechl Jirka hlasy a bušení do dveří. Patrik jej vytáhl do druhého patra budovy, do níž před chvílí vběhli. Patrik se zastavil, protože přemýšlel, co dělat. Druhé patro bylo totiž poslední, kam se dalo dostat a zespodu budovy se začaly ozývat kroky. Patrik vyndal nějaký papírový sáček a dal ho za knihy v knihovně. Jirka se Patrika zeptal, co budou dělat a Patrik se vyklonil z okna a ukázal na úzkou římsu pod oknem. Jirka šel jako první, povedlo se mu přelézt přes římsu, hned po něm vyrazil Patrik. Jirka z římsy slezl po žebříku a Patrik chtěl také, jenže žebřík se s ním utrhl a spadl s ním dolů na zem. Jirka na ležícího Patrika chvíli koukal, nepohnul se, vtom si Jirka uvědomil, že Patrik ten pád nepřežil...
Najednou se za rohem objevil chlap, chvíli koukal na Patrika, po chvilce se chlap vrhl po Jirkovi. Začal utíkat, nějakou dobu trvalo, než neznámého muže setřásl. Jirka musel běžet domů, už se stmívalo. Domů se mu nechtělo, byl by tam sám a neměl by co dělat, proto hned, jak odešel z Prašiny, zavolal své kamarádce En.
S En a jejím mladším bratrancem Tondou měli na půdě panelového domu takovou jejich "základnu". Když tam dorazil, společně ho přivítali En a Tonda. En s Tondou zrovna koukali na notebooku na zprávy, En řekla Jirkovi zděšeně, že Prašina se rozpíná a možná dosáhne až k nim domů.
Tu se najednou ozval skřípavý zvuk, někdo byl na schodech! Jirka pošeptal En, že proleze nad dveřmi a škvírou ve stropě se podívá na schody a možná dotyčného zkusí i vyfotit. Jirka začal lézt, dolezl a uviděl stejného chlapa, který za nimi běžel na Prašině. Jirka jej chtěl vyfotit, blesk vypnul, ale když zmáčkl spoušť, tak se ozvalo cvaknutí. Chlap si toho asi všiml a začal se koukat, odkud ten zvuk přišel. Za chvíli uviděl Jirku. Chlap ho hned popadl a stáhl dolů z prken nad dveřmi. Jirka začal volat o pomoc, chlap se zalekl a utekl, Jirkovi se zdálo, jako by se vypařil. Nakonec u En a její babičky přespal a Tonda šel domů.
Ráno mluvili o tom, že spolu půjdou na Prašinu. Domluvil se s En na tom, že vyrazí hned. Tak oba vyrazili za Jirkovým dědou. Děda jim řekl, že je vše ztraceno, protože Patrik měl u sebe ten papírový sáček. Jirka si vzpomněl, že Patrik ten sáček schovával do knihovny. Tak En a Jirka vyrazili hledat onu budovu. Po asi půlhodině hledání ji našli. Hned co vyšli z budovy, tak si jich všiml ten stejný chlap, co byl u nich ve skrýši. Přepadl je a oni omylem rozbili ty nádobky se zelenou tekutinou. Jirkovi ani En se nepodařilo utéct. Ten chlap je držel a za chvíli přiběhl druhý, který je pozoroval z ústraní. Oba je odtáhli do veliké budovy a zavřeli do tmavé místnosti se zamčenými dveřmi. Chvíli tam jen vystrašeně seděli. Snad 10 minut poté, co je tam přivedli, si přivolali Jirku, aby jim řekl, kde je stroj. Jirka jenom zaraženě mlčel, protože nevěděl, o jakém stroji to tu mluví. Po nějaké době za ním přitáhli zmatenou En, také se jí zeptali na stroj a ona také nevěděla. Pak je to přestalo bavit a odvedli je zpět do toho tmavého pokoje. Všichni začali odcházet, slyšeli jenom jednoho chlapa, co nadával, protože tu s nimi musel zůstat sám. En se na chvíli zamyslela a vzpomněla si, že jí babička dala pepřový sprej, kdyby se jí něco dělo. En ho vytáhla a řekla Jirkovi, ať naláká toho chlapa ke dveřím. Jirka na něj zavolal, že potřebuje na záchod, chlap otevřel dveře a En mu stříkla pepřový sprej do obličeje. Chlap začal křičet bolestí. Jirka a En začali utíkat, utekli až k dědovi domů. Děda se jim svěřil s tajemstvím, co je ten stroj zač a co dělá. Řekl jim, že brání Prašině, aby se rozpínala. En a Jirka potom šli hledat tu tekutinu, jestli není nikde v nějakém domě. Tak asi po hodině prohledávání se spustilo zemětřesení, stroji docházelo palivo, což bylo asi tou příčinou. Rychle se rozběhli k dědovi. Po cestě si všimli, že nádrž světélkuje stejně jako to palivo do stroje, potom si En vzpomněla na to, že jim Jirkův děda říkal, že do nádrže vjel omylem kočár s Hanušem Nápravníkem, stavitelem stroje, a jeho přítelkyní, které vyrobil náhrdelník s krystalem, ze kterého se palivo vyrábí. Po desítkách let se ve vodě musel asi rozpustit. En nabrala plnou láhev a běželi za dědou. U dědy doma ho ale nepotkali, celý byt byl úplně rozházený, knihy na zemi, skříň byla převrhlá. A děda tu nebyl! Asi když jim En s Jirkou nic neřekli, tak šli za dědou. En Jirkovi řekla, že si myslí, že jim děda nechal nějakou tajnou zprávu. Po chvilce hledání si En všimla špatně nalepeného znaku na klavíru. Byla na něm popsaná cesta ke stroji. Když k němu s En došli, byli překvapení, že je tak obrovský. Našli ty nádoby, nalili do nich palivo a chtěli je tam zastrčit, ale najednou uslyšeli od dveří hlasy. Běželi na druhou stranu stroje a počkali.
Za chvíli se tam objevil ten chlap, jehož postříkali pepřovým sprejem, i ten velký, který je vyslýchal - byl to jeho šéf. A za ním šel Jirkův děda, kterého držel pro děti neznámý chlap. En o něco na druhé straně stroje zakopla a upadla. Jeden z chlapů se tam šel podívat a uviděl Jirku a En. Popadl je a přitáhl je ke svému šéfovi, ten jim dal na ruku pásek a tím je přivázal k trubce. Dědu hodili na zem, byl už starý, proto se nedokázal sám ani zvednout. Šéf chtěl ten stroj vypnout, Jirka se ho zeptal proč, ten muž mu řekl, že ten Prašinu vytváří, ne zmenšuje. Jirka se podíval na dědu, byl smutný, Jirka se ho zeptal, jestli to je pravda, děda přikývl. Děda mu řekl, že pro staré lidi, jako je on, není ta technika a vše to moderní, proto ho Hanuš Nápravník postavil. Stroj se ale porouchal, a proto se Prašina rozpíná; když tam dáte to palivo, Prašina se zmenší a zůstane na hranici s Prahou. Ten šéf chtěl stroj vypnout, protože na Prašině vlastní spoustu pozemků a až Prašina zmizí, tak se tam zavede elektrika a voda.
Vtom se ozvala En, že celou dobu vše nahrávala, že už to přeposlala několika jejím kamarádkám a že když do hodiny nepřijde, tak to ony pošlou policii. Šéf se zeptal, jak to mohla nahrát, vždyť je na Prašině. Odvětila, že stroji došlo palivo, což poznala díky vibraci telefonu. En jim řekla, že jestli do večera neopustí Prahu, tak na ně zavolá policii. Pustili En, Jirku a dědu. Prašina se zmenšila a Jirkův život se vrátil do normálních kolejí.
