Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Knižní klub v Praze roku 1993. Počet stran: 308. ISBN: 80-85634-32-5.

O AUTOROVI:

Zdeněk Šmíd je znám nejvíce jako autor scénáře k televiznímu seriálu Proč bychom se netopili z roku 2008 (předlohou se stala kniha Proč bychom se netopili aneb Vodácký průvodce pro Ofélii z roku 1978). Je také autorem dalších humorně laděných próz se sportovní tematikou (např. Proč bychom se nepotili aneb Jak se chodí po horách - 1984; Proč bychom se netěšili aneb Jak se držet nad vodou - 1998) a próz inspirovaných vlastními cestami, například do Skandinávie, Ameriky, Afriky.
Působil také jako učitel a redaktor. Část života prožil v Karlových Varech, dobře poznal krušnohorský region a své znalosti historie, tradic a pověstí kraje svým osobitým stylem zaznamenal v dalších prózách (např. parafráze krajových pověstí Strašidla a krásné panny - 1984; román Cejch - 1992).

O KNIZE:

Román Cejch bývá označován jako kronikářské vyprávění nebo rodinná sága. Na osudech rodin v krušnohorské osadě Bach se ukazuje složitost německo-českých vztahů v průběhu několika století. Smutné i veselé lidské příběhy jsou kořeněny trefnými i vtipnými komentáři autora, jenž zobrazuje perný život těch neobyčejnějších obyvatel tohoto krušného kraje.
Autor si nastudoval historii kraje, ale také slyšel spoustu lidských příběhů od místních. Sám zakoupil pozemek po slepém Němci, román je však čistou fikcí a autobiografické prvky jsou v něm zanedbatelné.

OBSAH:

Vyprávění začíná na místě zvaném Štajn, Polední kámen, ze kterého postavy příběhu v průběhu času rozhlížejí po rodném údolí. V úvodu je zmíněn člověk, obnovující rozpadlou usedlost a její zpustlé okolí, nacházející předměty, jež patřily jeho předkům a vzpomínající na časy, kdy toto místo patřilo lidem, kteří ho nazývali domovem. Jde o Josefa Koudelu, potomka rodu Schmelzerů, jimž usedlost před odsunem Němců patřila.

Historie severozápadního Krušnohoří se podle autora začala psát před 600 lety příchodem prvního muže, který ale v divoké krajině nepřežil ani týden. Po sto letech se sem dostali hledači cínu, ale až rodina Jáchyma Smolaře dokázala v neúrodné bašské stráni přežít a založit základy vesnické společnosti. Již tito Němci ze severu se špatně snášeli s nově příchozími, s Němci z Bavorska, ale třeba i s Benátčany, kteří sem přicházeli těžit cín a stříbro. Tato nesnášenlivost se nejkrutěji podepsala na Markétě Smolařové, krásné, ale prosté a naivní dívce, jež byla svedena jedním Benátčanem. Protože se doma ihned přiznala, byla potrestána bitím až do bezvědomí, horší trest se na ni ale chystal ze strany vesničanů, kteří plánovali zlynčovat nejen ji, ale také celou rodinu za to, že se hříšně spojila se samým ďáblem. Plán překazila krutá zima, která odřízla Smolařovy od vsi, takže až když se v květnu lidé ze vsi vypravili dokonat svůj záměr, Markéta právě rodila. Sousedé požadovali smrt dítěte, nechali se však udobřit zprávou, že při porodu zemřela sama Markéta. Spatřili v tom vůli boží a nechali Smolařovy být.

Bach potom na chvíli přestal existovat za třicetileté války, kdy byl vypálen, lidé však útok švédských vojsk přečkali v zatarasených štolách a vybudovali novou ves. Po válce se kvůli rekatolizaci mnoho z nich rozhodlo odejít do Saska, někteří však zůstali, přivedli do vsi nové lidi a naučili je řemeslům tohoto horského kraje - hornictví, tavení, drátenictví. Při nepřízni počasí se lidé věnovali paličkování krajek a knoflíkářství.

Jakob z rodu Smolařů, novými osadníky přezdívaný Schmelzer - tavič, byl synem nespoutaného Matyáše, pijana, sukničkáře a rváče, a zbožné, přísné Barbory. Při hospodské šarvátce o cizí dívku opilý Matyáš v obraně bodl jiného muže, Kašpara Vogela, a to tak, že při cestě domů vykrvácel a zemřel. Matyáš oznámil ženě, že zkusí najít štěstí v Americe, aby lépe zabezpečil rodinu, místo toho si však přivázal ke krku kámen a skočil do rybníka. Barbora zůstala s malým Jakobem a dcerou Rózou sama. Na příbězích mladého Jakoba Schmelzera poznáváme období kolem 1. světové války. Jakobovy zážitky poukazují na charaktery sousedů, které má později prověřit čas. Mládenecké soupeření o něžnou a ctnostnou Veroniku s podlým a záludným Franzem Vogelem přerostlo v celoživotní nenávist. Jakob se později oženil s jinou dívkou, Annou, sestrou spravedlivého siláka Horsta Heidlera. Jakob byl jako spousta jiných povolán do války, a tak zůstala Anna se synem Lotharem, Jakobovou matkou a sestrou Rózou sama. Doba byla zlá, Róza byla nucena postupně rozprodat své věno, aby bylo na chleba, cestou domů navíc musela volit mezi znásilněním, nebo zabavením nakoupeného jídla. I přesto našla muže, jenž byl ochoten si ji z pravé lásky vzít, přestože v něm zuřila zloba a touha se pomstít za toto zhanobení. Anně se narodila dcera Hildegarda, jež se později stala velkou otcovou oporou, vrátil se totiž z války slepý. Rodina se s jeho handicapem naučila žít a zanedlouho se narodil ještě bázlivý a nesmělý Ernest.

I po válce byla doba krutá, potravin bylo nedostatek. Pohraničí bylo téměř zcela německé a Češi zde neměli dobrou pověst. Někteří vyprávěli o jejich slabošství za války, jiní se obávali, jaké změny přinese vznik Československa. Do pohraničí byli vysíláni čeští vojáci a často vznikaly konflikty mezi nimi a domorodci. Někteří lidé hledali obživu až v Karlových Varech, aby zaopatřili rodinu, mezi nimi také Horst Heidler s bratrem. Připletli se tam do vzpoury Němců proti Čechům, při níž davy útočily na kasárny a byly rozehnáni střelbou, při které byl Rudi zraněn, takže na Čechy zanevřel i spravedlivý Horst.

Obdobím před 2. světovou válkou a během ní nás provází postava Jana Koudely, Čecha, jenž hledal práci v Nejdku a okolí. Tady se seznámil s krásnou Hildegardou a nabídl pomoc rodině, která mezitím zůstala bez pomoci mužské ruky; Lothar, obdivující Hitlerovskou politiku, se totiž rozhodl odejít do Německa a Ernst byl ještě malý. Jan si Hildegardu vzal za ženu. Oba se museli potýkat s pohrdáním a nesouhlasem okolí, lidé se k nim v lepším případě chovali jako k "nemocným, kteří za svou chorobu nemůžou a navíc jí statečně čelí", v horším případě jimi neskrytě pohrdali.

Těsně před válkou ožila nová vlna protičešství, v jejímž čele stáli lidé jako Lothar Schmelzer nebo Franz Vogel. Němci napadali české četnictvo, někteří Češi odjížděli ze strachu před Němci a někteří Němci zase odcházeli do Říše z odporu vůči Čechům.
Koudelovi se rozhodli poslat syna Josefa do Bachu k prarodičům, Josef mluvil oběma jazyky a v čistě německém prostředí tak byl relativně v bezpečí.

Válečné osudy rodin Schmelzerových, Heidlerových a Koudelových jsou zřejmě nejsilnějšími příběhy v knize. Ernst padl na ruské frontě, Koudelovy šikanovalo gestapo v čele s Horstem Vogelem do té míry, že přiměli strýce Havla, právníka a vzdělance, k sebevraždě. Vogel později vyprovokoval také Janova bratra Štěpána a zastřelil jej. Nato steskem zemřeli oba Janovi rodiče. Sousedé připisovali vinu Janovi, neboť si vzal Němku. Po válce Jan vyhledal Vogela skrývajícího se v domě své matky a zastřelil ho. O této pomstě se nikdo nikdy nedozvěděl.

V době odsunu Němců poznáváme nové postavy pokřiveného charakteru. Koudelovým škodí záludně a soustavně například jistý Čerňoušek, bývalý nádeník a zloděj kol. Přestože jej sama Hidegarda zachránila před gestapákem, který by ho za urážku jinak na místě zastřelil, oplatil jí po válce její laskavost pohrdáním nad její národností. Ponížil ji tím, že musela jako jiní neodsunutí Němci potupně zametat náměstí. A to jenom neštěstí Janových příbuzných za války ji ušetřilo ještě většího ponížení, jehož se dočkali Němci, kteří byli nuceni opustit rodný kraj, kde se cítili stále doma. Tak začala nová doba Koudelovým i Schmeltzerům. Schmelzerovi byli odsunuti do Německa, Koudelovi se prali se životem v Čechách.
Syn Josef vystudoval a stal se učitelem, první místo přijal ve vsi poblíž Bachu. Učil zvláštní směsici dětí Čechů, Němců a přistěhovalých Romů, Maďarů a Rumunů.
Pohraničí přišlo o své obyvatelstvo, první vlna přistěhovalců vyrabovala, co se dalo, kdo byl schopný, utekl do měst. Josef s lítostí sledoval rozklad statku Schmelzerů, který osídlila početná romská rodina. Oženil se s Němkou Erikou, pro kterou si rodiče vysnili lepšího, čistého Němce ze západu. Protože byl její otec velkým odborníkem na válcování plechů, rodina odejít nemusela.

Josef nijak neodporuje změnám, které přinesla doba, dostává lepší místo, byt v novostavbě, takže i Erika, toužící po blahobytu a přepychu, je spokojena. Motocykl, gramofon, televizor, šaty od tety z Německa, to vše ji udržuje ve stavu spokojenosti až do doby, kdy Koudelovy navštíví strýček Lothar se synem a dědou Jakobem. Děda si přeje dožít u dcery v Čechách, chtěl by ještě navštívit svou rodnou ves. Erika je ohromena světáctvím západních Němců, zatímco Josef žárlí a pohrdá jejich materialismem. Tento rozpor se od této chvíle jeví neúnosným, Erika požádá o rozvod a emigruje za tetou do Německa. Josef ještě dopřává dědovi tu radost navštívit svůj Bach, vyveze ho na Štajn a s těžkým srdcem slepci lže o současné podobě krajiny. Život a duše krušnohorského pohraničí dávno vyhasly, Josef ji proto líčí tak, jak vypadala dříve, aby nezlomil dědovi srdce. Dokonce ze Schmelzerovic stavení zbyly jen tři zdi. Josef, který se nyní živí jako dřevorubec kvůli článku o odsunu Němců, který napsal do novin v 68. roce, se rozhodne pozemek zakoupit a vrátit kraji život.

HLAVNÍ TÉMA:

Hlavním motivem zápletek, v nichž se ocitají postavy ve všech obdobích, je křivda a konflikt daný národnostní příslušností. Tento cejch je zdrojem mnoha nespravedlností a bezpráví. Nespravedlivé sankce a předsudky trápí hrdiny románu ve všech dobách: osobní čest, odvaha a svědomí činí z osudem zkoušených morálně silné a pevné lidi (Hildegarda, Horst Heidler, Jan Koudela), zatímco příležitost udělá zloděje z mocichtivých a pomstychtivých slabochů (Vogel, Čerňoušek).

CITÁT Z KNIHY:

...Šel čas, prázdné domy umíraly a jiné rostly, sem tam blýskla se v divočině čerstvě omítnutá zeď. Ale louky pustly a lesy se dusily mrtvolami stromů rok od roku víc a víc. Na výšinách chátraly rozhledny a nikdo o ně nestál, noví lidé na výšiny nevystupovali. Byli tak málo vychovaní, že cenu života měřili jen jeho užitečností a na rozhledech po kraji nic užitečného neshledávali. Navíc je pořád někdo vybízel k fotogenickému pozvedání očí, shůry prý přichází krásná budoucnost, a oni vždy poslechli, ale nikdy tam nespatřili nic, co by je doopravdy těšilo, a tak se očima vraceli k zemi pořád zklamaněji a shledávali čím dál pohodlnějším, ba zdravějším nedívat se dál než na špičky zablácených gumovek. A že z roviny není nikam vidět, všeho se báli a všecko radši zakazovali, odjakživa...
(str. 216-217; o době po vysídlení Sudet)