Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Co vedlo autorku k tvorbě románu? Sama se o tom vyjadřuje takto: "Nenávidím válku, obě války, které postihly můj život, byly tak krutou zkušeností, že není divu, že brzy po konci druhého šíleného běsnění vznikla má Leni."
V paměti všech lidí byly stále ještě příliš živé otřesné zážitky. Ještě nebyly obnoveny vypálené a rozbořené obce, ještě se nevrátily všechny zavlečené děti, ještě žil a chystal se k odvetě poražený fašismus.
Zdeňka Bezděková byla hluboce otřesena už pouhými fakty, jak je s sebou přinášel život. Rozhodla se, že ze všech hrozných příběhů, které slýchala den co den ve svém okolí, vytvoří příběh jediný - historii jediného děvčátka, na jehož osudech by ukázala všechno, co si musely zavlečené české děti prožít, než se jim (některým) podařilo vybojovat si cestu domů. Alena Sýkorová se tehdy stala typem, z tichého děvčátka se roku 1948 stala bojovnice.

Spisovatelka Zdeňka Bezděková si pro své první dílo pro děti vybrala osudy dětí zavlečených do Německa na převýchovu.
Hlavní hrdinkou je tu malá Leni, nadané, vnímavé, mírné, tiché, na první pohled smutné, velmi citově založené, samotářské dítě, které je přebujené fantazií a chorobně touží po lásce. Žije v rodině jako Leni Freiwald, společně se svou nevlastní matkou, babičkou a bratrem Raulem. Nevlastní otec padl ve válce. Nevlastní matka je výjimečně nacistického ražení. Leni přes všechnu svou snahu pociťovat k "matce" lásku, někde v hloubi duše tuší, že to nejde. Sama ji přezdívá Ledová královna, která se nikdy na Leni neusměje, nikdy jí nevěnuje laskavé slovo nebo objetí. Čtrnáctiletý bratr Raul zrovna navštěvuje gymnázium a Leni popichuje a ubližuje, jak jen může. Jediné, v čem se s Raulem shodnou, je společná nenávist ke "strýci" Ottovi, který k nim často dochází za matkou. Jediný, u koho nachází Leni útočiště a vlídné slovo, je babička.
Vedle těchto hlavních postav se tu setkáme i s Leninou učitelkou, která je zapřísáhlá fašistka bez kousku citu. Tu následně vystřídá učitel Baum, jenž ihned pozná v Leni citlivé a samotářské děvče. Pokouší se ji zařadit mezi bujné hejno své třídy, leč marně. Jedinou přítelkyní, kterou Leni má a které se částečně svěřuje se svými trápeními, je Toni. Zbytek třídy, v čele s Anne Lore, stojí proti Leni a nevynechá jedinou příležitost, kdy se mohou do Leni navážet nebo jí nějak uškodit. Tato skupina dívek také při mikulášské nadílce pošle Leni lístek s nápisem Nejsi žádná Freiwald, jsi cizí harant! A našli tě - na nádraží!
Co se týče prostředí, tak se celý příběh odehrává buď ve škole, nebo doma u Freiwaldů. Jak autorka popisuje, rodina si nevede příliš dobře. Sama Leni spí na zemi jen na slamníku.
Hlavní motiv díla spočívá v tom, že se Leni pokouší nalézt svou pravou identitu. Neustále se jí v hlavě honí myšlenky na to, kdo vlastně je a jak se sem dostala. Pro své okolí je Leni Freiwald, ale sama v srdci cítí, že tomu tak není.
Jaké byly první okamžiky, kdy Leni začala pochybovat? Jaké byly hlavní pohnutky k tomu, že se rozhodla hledat, do skutečně je? V příběhu jich můžeme nalézt několik. Jsou to jednak Leniny drobné a mlhavé vzpomínky na svou skutečnou maminku a tatínka.

"Jednou, to už muselo být strašně, strašně dávno, mne držel za ruce a říkal mi nějakou říkanku, taková nějaká kratičká slovíčka a tleskal přitom rukama."

Dále jsou to vzpomínky na věci, které se Leni postupně vybavují, ptá se na ně, ale její okolí buď o nich neví, nebo jejich existenci popírá.

"Maminko, copak se stalo s tím bílým kloboučkem, jak jsem na něm měla ten důlek? - Copak já vím, bude asi někde na půdě, jestli nezůstal v ulici U Tří lip."

Konečně jsou to také narážky, které Leni neustále slýchá na svou osobu.

"Není divu, ale Leni už toho nech! Moc chytrá nejsi, ale tohle bys mohla vědět, že správné německé děvče nebrečí od rána do večera."

Dále to bylo psaníčko z mikulášské besídky, o kterém jsem se již zmínila. Od té doby bylo Leni jasné, že není všechno v pořádku a že je v tomhle světě cizincem. Ovšem hlavním momentem je situace, kdy Leni, předstírajíc, že spí, vyslechne rozhovor mezi matkou a babičkou o nějakém kufříku, který je schován na půdě. Leni vytušila, že je jistě důležitou součástí jejího života a může ji přivést k pravdě. Když se jí ho konečně podaří otevřít, najde v něm klobouček s důlkem, punčochu a panenku. Neméně podstatný je i plíšek na kufříku, na kterém je napsáno MADE IN CZECHOSLOVAKIA.
Od té doby se soustředí jen na to, jak zjistit pravdu. Není nikdo, komu by se mohla svěřit.
Jednou, když sáňkuje s Toni, setká se se dvěma Američany. Ti zavinili to, že se jedné dívce rozbily sáňky, a za to nabízí děvčatům peníze a pomeranče. Leni má však jiné přání. Říká Američanům:

"Páni vojáci, já nechci peníze, já chci, abyste mne odvezli domů k mamince!"

Od té chvíle se rozbíhá koloběh výslechů a otázek. Leni nejprve nikdo nevěří, myslí si, že jsou to pouhé výplody její fantazie. Ona jim ukazuje svůj kufřík, není však na seznamu hledaných dětí. Zdá se, že se vše ututlá.
Jeden z Američanů však chce Leni pomoci. Za přispění učitele Bauma, který napíše dopis do Čech matce bývalé Leniny kamarádky - Židovky - paní Synkové a žádá ji, aby se obrátila na příslušné orgány v Čechách, dochází ke zvratu.
Na základě pár písmenek, zbylých na starém kufříku, se dozvídáme pravé jméno Leni - Alena Sýkorová, dcera popraveného učitele Vlastimila Sýkory z Hor Matky Boží u Sušice. Tak se Leni dostává na seznam hledaných dětí a potom za pomoci Červeného kříže i domů k mamince, kterou stále nosila ve svém srdci. O tom nakonec vypovídají i závěrečné věty příběhu.

"Mlčím a vím, že tohle je láska.
Mlčím, neboť neumím říci: Maminko!"

HLAVNÍ MYŠLENKA:

Hlavní myšlenkou tohoto díla bylo vyjádřit útrapy a život dětí na převýchově v Německu, bezcitnost, se kterou někdo dokáže přetrhat vztahy mezi rodiči a dětmi. Vedle toho tu můžeme zaregistrovat i další jevy. Bezcharakternost některých lidí té doby. Typickým příkladem je strýc Otto. Je to ten typ člověka, na kterého je každý režim krátký.

"Když je výhodné dělat revoluci, strýc Otto dělá revoluci. Když se nosí SS, strýc Otto nosí SS. Když se nosit přestane, strýc Otto je první, kdo si pospíší přestat."

Dále je tu vyjádřena myšlenka, že ne všichni Němci souhlasí s minulostí a se vším, co se stalo. Například učitel Baum, ač Němec, si je vědom viny svého národa a hřích spáchaný na Leni považuje za nejsurovější stránku v černé knize své země.

KOMPOZICE:

Co se týče kompozice, ta je podle mého názoru chronologická. Leni prožívá svůj život den po dni. Jen v určitých pasážích se vrací ve svých útržkovitých a nejasných vzpomínkách do raného dětství. Vzpomínky sama nedokáže zařadit.

JAZYK:

Jazyk Bezděkové je velmi kultivovaný, vyjadřuje se spisovně. Jen v některých částech se objevují hanlivé nebo vulgární výrazy. Mají za úkol zdůraznit necitelné a hrubé zacházení s malým děvčetem.

Raul celý zčervenal a prskal a řval na mě: "Ty pancharte, ty slovanský pancharte."
Potom se otočil k babičce a řekl: "Ta ženská by si měla dávat pozor na zobák."

Bezděková užívá na některých místech i zdrobnělin, zejména když k Leni promlouvá babička.

Ale babička mě jen přitáhla k sobě a šeptala: "Ty můj dobráčku, ty má holubičko."

Dále jsou v textu užita i slova německá, která čtenáři připomenou, kde se děj odehrává, a slova anglická - na závěr knihy zde vystupují američtí vojáci a jejich úřady.

Gott mit uns; Heil Hitler; Ich hatte einen Kameraden
UNRA Child Weffare Department

Najdeme tu i zvukomalebné výrazy, ve kterých se užívá opakování slabik, když si Leni vzpomíná na poslední slova svého skutečného otce.

Pa-pa-pa- ne řekl mi: "Paci, paci, pacičky" - a dál nějak: "Lala, lala, lalala."

V knize jsou užita i přirovnání. Například, když Leni popisuje kamarádku Ernu.

"Měla oči jako uhlíky, ale když nejsou rozžhavené."

Nechybí tu ani básničky, kterým Leni věnuje svůj volný čas, ve kterých se ukrývá před zlým světem a které zdůrazňují její citlivou duši.

"Tak sám jdu lesem, pro sebe jen,
a nehledat nic - to je můj sen.
Tu v stínu vidím fialky květ
jak hvězdu jiskřit a smát se v svět."

Můžeme si všimnout, že autorka nechává promlouvat Leni příliš dospěle. V jejím jazyce a projevu jako by chyběla dětskost. Což jen podtrhuje fakt, že Leni vlastně ani žádné dětství neprožila. Obírá se i myšlenkami na smrt, v ní spatřuje vykoupení.

"A bylo by to velmi krásné, kdybych umřela."

V knize je také patrné, jak se změnil vztah Leni k její nepravé rodině od okamžiku, kdy dostala lístek, na kterém stálo, že není Freiwald. Maminku začíná v duchu oslovovat "paní Rosa" a babičce říká "stará paní".

VLASTNÍ NÁZOR:

Na mě samotnou kniha velmi zapůsobila, už když jsem ji četla poprvé před několika lety. Od té doby jsem se k ní několikrát vrátila a pokaždé prožívám znovu s Leni její příběh.
Myslím, že se autorce podařilo skvěle proniknout do světa a vnitřního života malého utrápeného děvčete, které touží po tom být někde doma. Někde tam, kde pro ni budou mít hřejivé slovo nebo láskyplné objetí.
Do knihy se podle mého názoru začte rád jak mladší, tak starší čtenář a málo koho závěrečná slova nedojmou. I když je mi jasné, že osud všech dětí nemohl a ani neskončil tak jako ten Lenin, byla jsem ráda, když Leni nakonec našla svůj "vytoužený svět".

Čtenářský deník	-	Bludný kámen
	-	Říkali mi Leni, Říkali mi Leni (2), Říkali mi Leni (3), Říkali mi Leni (4)

Čítanka

-

Říkali mi Leni