Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

V odlehlé uličce staré Prahy žila myší rodinka, součást velikého myšího klanu, který se uhnízdil v okolí Čertovky. Nebyla to náhoda, neboť starý myšák Hugo byl povoláním mlynář. Ale ač své řemeslo ovládal dokonale, v životě to s ním věru lehké nebylo. Často byl mrzutý, zádumčivý, láteřil na svět kolem a čím více se hněval, tím vydatněji kouřil dýmku a popíjel rum. "Na ementálu vidí optimista sýr a pesimista díry," říkávala rozezleně myší ženuška Jarmilka, když se vracel s ránem vrávoravým krokem z krčmy. Bylo totiž známo, že Hugo pije ze zoufalství, které se v něm usídlilo již v mládí, kdy se chtěl stát námořníkem, ale ať se snažil jakkoliv, nikdy se nenaučil plavat, poněvadž myši přece plavat neumí, a tak nebyl do flotily přijat a místo za kormidlem stanul u mlýnského kola. Marně mu vodník Petrásek říkával, že lepšího mlynáře na Čertovce nezažil. Myšák neslyšel, slyšet nechtěl.

Jednoho letního odpoledne seděl Hugo nad mlýnem, bafal z fajfky a zamračeně pozoroval obláčky dýmu. "Už ani to kouření mi nechutná," bručel si pod vousy, když tu zpozoroval, že z oblohy dolů letí střemhlav káně. "A hrome!" Vypískl v úleku a úvahy nad tabákem vystřídal zmatek. Přikrčil se a rozhlížel se, kam utéct, kam se schovat. Káně letělo přímo k němu. Myšákovi se zamotala hlava: "Ví o mně! Je konec!" Zavřel oči. Srpnový vánek šelestil obilím, do něhož se záhy ozvala tupá rána. Hugo otevřel oči. Káně sedělo vedle něho a zvědavě naň zíralo tu pravým, tu levým okem. Potom se stalo něco podivného. Káně se myšákovi uklonilo a povědělo, že ho již dlouho sleduje, neboť by s ním rádo uzavřelo přátelství, poněvadž je opuštěné. Hugo lapal po dechu, ale přestával se bát. Dravec mu vyprávěl o babičce, jež mu kdysi povídala o jakémsi letadélku, které se jmenovalo Káně, a že od té doby chtělo být pilotem. Osud tomu však nepřál, neboť káně bylo chudé a na zakoupení větroně nemělo finance. "Vím, že se trápíš, myšáku, a proto ti říkám svůj příběh," pravilo káně a (už vesele) pokračovalo: "Bylo jsem stejně smutné jako ty, žal mne ubíjel, a tak jsem létalo dál a výš, abych alespoň nějakou radost mělo. Jednoho dne jsem letělo tak rychle, že jsem předhonilo i větroně. Rozumíš mi, myšáku? Umím létat stejně dobře jako letadla! A povídám, že i ty ses trápil zbytečně, jen považ! V celé Praze je nejlepší mouka z tvého mlýna, tvé mlýnské kolo je lepší než ta kola, co s nimi točí námořníci! Jak se jenom jmenují?" Užaslý myšák vykřikl: "Kormidla!" A káně pokračovalo: "Ano, ano, myšáku! Mlýnské kolo tvého mlýna je přece kormidlem pro pražské pekaře!" Potom bylo ticho. Káně se zamyslelo a Hugo také. S večerem se rozešli, myšák odcházel s pochopením a káně odlétalo šťastné, že má přítele.

Jarmilka manžela nepoznala. Hugo se umyl, vyfešákoval, narovnal si vousky, ale hlavně: smál se! Nadšeně jí vyprávěl, jaké štěstí se naň sneslo z nebe s kánětem. Vykračoval si po světnici, potom se rázně otočil a odnesl zásoby rumu; vylil jej do Vltavy. "To pro mě není, já jsem mlynář!" vykřikoval nadšeně na kolemjdoucí. Když se vrátil do mlýna, ulomil kus ementálu, zálibně k němu přivoněl a nadšeně pravil ženě: "Měla jsi pravdu, Jarmilko, na ementálu vidí optimista sýr a pesimista díry. Jak je možné, že jsem ten sýr neviděl?" Jarmilka se usmála a odpověděla: "Milý Hugo, každý by měl dělat to, co umí, v čem je dobrý, a ne utápět žal z marných iluzí v rumu. Tím se z tebe námořník nestane. Buď dál dobrým mlynářem a lidé tě budou mít rádi. Kdo dělá své řemeslo s láskou a poctivostí, ten v něm najde pomyslný sýr. A ty jsi stále hledal díry..."