Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Právě svítá. Sluníčko jako každý den připravuje své paprsky na dlouhou cestu na naši zem. První paprsky, ty nejodvážnější z nich, lechtají svým teplem hvězdy. To aby po dlouhé noci opustily oblohu a uložily se do svých hvězdných postýlek. Večer co večer, probuzené posledními paprsky sluníčka, jej opět vystřídají na věčné nebeské stráži.

Hned poté, co paprsky uspí hvězdy, začínají probouzet a zahřívat všechno živé. Na louce, kde se náš dnešní příběh odehrává, měly paprsky každé ráno velmi napilno. Probudit tolik květin, broučků, motýlů a drobných zvířátek včas, aby za den zvládli všechna svá poslání, je úkolem více než nelehkým. Sluníčko má ale naštěstí paprsků spoustu. Je jich dokonce tak moc, že ani ten nejbystřejší člověk na světě zatím nedokázal všechny spočítat. Jakpak by taky mohl, vždyť když se do sluníčka podíváme a chceme paprsky počítat, začnou nás po chvilce bolet oči. Kdo ví, třeba jednoho dne nějaký vynálezce vymyslí přístroj, který je všechny dopočítá. Kdo ví, třeba to budeš právě ty...

Jednoho takového slunečného letního rána paprsky probudily i jednu drobnou bílou květinu. Hned co po dlouhé noci zamrkala okvětními lístky, rozhlédla se kolem sebe a dívajíc se na ostatní tvory na louce si pomyslela: "Proč my květiny vlastně na světě jsme? Včeličky nás opylují, ptáci roznáší naše semínka, mraky nám dopřávají životadárnou vodu a my prostě jen kveteme. Třeba máme svou krásou dělat radost ostatním, ale vždyť já nejsem ani nijak zvlášť krásná. Nemám zářivě červený kalich, co mají tulipány, kolem kterého by neustále létali barevní motýli. Nemám ani obrovské zlaté květy, jako mají slunečnice, jejichž černé středy navíc slouží jako potrava pro ptáky. Jsem jen docela obyčejná malá bílá květina."

Při těchto myšlenkách se již květina na svět neusmívala jako dřív. Pomalu začínala chřadnout. Květy neměla už tak jasně bílé, i listy pomalu uvadaly. Také tvorové na louce si všimli té náhlé přeměny. Dělali si o květinu starost, ale našli se i tací, kteří se jí jen smáli. Nejen lidé, ale i zvířátka a květiny umí být zlí. Výsměch květinku ponořil do ještě většího smutku. Ona, která vždy s láskou pomáhala ostatním, teď pomoc sama potřebuje. Kdokoli se jí ale zeptal, jak může posloužit, květina jen odvětila, že to bude dobré. Nechtěla ostatním přitěžovat svým smutkem.

Jednoho dne už ale ten smutek nedokázala sama snést. Sebrala všechnu odvahu a zeptala se své nejlepší kamarádky Narcisky: "Narcisko moje milá, z jakého důvodu jsou na světě květiny? Neumíme mu přece sloužit. Máme snad dělat ostatním radost jen svou krásou? Pokud ano, proč nejsme všechny krásné stejně? Bylo by to mnohem jednodušší. Nikdo by se nikomu nevysmíval, nikdo by nikomu nezáviděl a nikdo se netrápil. Říká se přece, že svět je spravedlivý, ale podívej se třeba na fialky nebo růže, nejsem ani zdaleka tak krásná jako ony. Slunečnice dokonce svými semínky umí krmit ptáky, ale já, co já..."

Narciska byla o něco starší než naše květinka, moc dobře věděla, jaký je to pocit. Čas ji ale naučil, na čem na světě opravdu záleží. Chvíli se zamyslela a povídá: "Květinko, na životě je krásné, že máme vždycky možnost volby. Buď se budeš dívat na růže, tulipány, fialky, zajíce, motýly a včelky, trápit se tím, že jsou světu užitečnější a sama budeš nešťastná, nebo najdeš krásu sama v sobě. Co mají druzí se nám vždy zdá lepší, užitečnější, krásnější. Pohleď, nezdá se ti, že na protější louce roste zelenější tráva? A přesně to samé si říká květina z protější louky o nás."
Narciska se na chvíli odmlčela, nechala kamarádku se nad vším zamyslet, protáhla si kořínky a po chvilce pokračovala: "Pokud ti stále připadá, že nejsi dostatečně krásná svým vzhledem, podívej se do své duše. Ta je překrásná. Opravdová krása nezáří z květů ani listů, ale z toho, jací uvnitř jsme. I tady na louce jsou květiny, které v žádném případ nevnímám jako krásné, přestože je na ně krásný pohled. Když jsi byla smutná, několik z nich se ti dokonce smálo, nemám pravdu? Takové květiny vnímáš jako krásné? Ale kdepak. Víš, proč tě mám tak ráda? Jsi na všechny hodná, neustále pomáháš ostatním. O všechno, co zrovna máš, se s přáteli rozdělíš. Nikomu se neposmíváš, naopak se každého snažíš vyslechnout a pochopit. Také se nebojíš bránit druhé, připadá-li ti, že je jim křivděno. A v neposlední řadě svým úsměvem vnášíš radost do životů všech tvorů na louce. Ty jsi krásná, vždyť jen teď jsem těch krás napočítala sedm. Určitě jich ale sama v sobě najdeš mnohem, mnohem víc. Víš ty, co mě ale mrzí? Že nemáš žádné jméno, nemůžeme ti donekonečna říkat jen květinko. Mám skvělý nápad, budu ti říkat Sedmikrásko, souhlasíš?"

Květince se jméno moc líbilo. Když se kamarádky druhého dne potkaly znovu, Sedmikráska jen zářila.
"Děkuji ti, Narcisko, konečně jsem zase šťastná. My všichni jsme krásní, a úžasné je, že každý úplně jinak."
Narciska se jen usmála a pronesla, že se rádo stalo.

Všichni tvorové, ať už květiny, zvířátka nebo lidé, by si přece měli pomáhat.