Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jmenuje se Zdeněk Zikmund a za pár dní bude na světě již 48 let. Má střední postavu, 178 cm a 75 kg, od přírody tmavě hnědé vlasy, které mu již několik let zakrývají jen zadní část hlavy. Kulatý obličej doplňuje dlouhý, špičatý nos a malé uši, nejvýraznější jsou však na něm hluboké, křišťálově modré oči lemované hustým a nesouměrným obočím. Rty mívá často pevně semknuté, čímž se snaží zakrýt svůj nedostatek - zkažené zuby. I přesto můj táta na první pohled vypadá velice sympaticky a příjemně a vyzařuje z něj vnitřní pohoda a životní optimismus.

Spousta mých přátel mi často opakuje, že by byli moc rádi, kdyby mohli své rodiče vyměnit za mého otce. Dávám jim za pravdu, jako rodič je totiž výjimečný. Když se moji rodiče před šesti lety rozvedli, neuměla jsem si představit život bez něj, vždycky mě a mou sestru dokázal rozesmát, utěšit, ale i naopak "srovnat nás do latě". Dlouho jsem naštěstí bez něj žít nemusela, měla jsem možnost se k němu přistěhovat a ráda jsem toho využila, protože život vedle mého táty je bezkonfliktní a veselý. Dnes k sobě navzájem máme velmi silný vztah, navzájem si důvěřujeme a snažíme se jeden druhého nezklamat.

Můj táta se s kýmkoli strašně nerad hádá, vždy hledá kompromisy nebo nějaké řešení, kterým by se problém vyjasnil. Vždy všechno řeší bez zvýšení hlasu nebo použití fyzického násilí, raději si s druhým člověkem v klidu sedne a promluví. Svůj život má rád, přestože musí každé ráno vstávat ve čtyři hodiny do práce, chodí do ní rád a i když někdy přijde domu unavený, nedává to na sobě znát, snaží se to přede mnou skrýt a povídat si se mnou jako obvykle. Dokážeme spolu mluvit i celé hodiny, táta je upřímný a nemá rád jakékoli zapírání nebo zatajování, naučila jsem se mu raději vždy všechno říkat dopředu, protože podle něj je vždy lepší se přiznat, i kdyby se jednalo o tu nejhorší věc na světě.

Jako malý byl můj táta nezbedný "rošťák", který nezkazí žádnou legraci a takový zůstal dodnes, občas bývá zamilovaný jako "puberťák" a jindy se jen tak rozhodne vyrazit si na výlet, sedne do auta a jede, kam ho kola dovezou. Někdy je až přehnaně impulzivní, chvilkama naivní a někdy dost nerozhodný, ale přesto se dokáže otočit, přehodnotit situaci a napravit, co se ještě napravit dá. Je hodně samotářský, v životě si vystačí sám, bez partnerky, raději by byl do konce života sám, než aby se oženil a žil usedlým rodinným životem. Zřejmě proto mu tolik vyhovuje, že žijeme spolu sami, starost o domácnost jsme si spravedlivě rozdělili a když potřebuje obejmout nebo utěšit, jsem tu pro něj nejen já, ale i jeho nynější přítelkyně, ke které chodí na návštěvy kdykoliv se mu zachce. Neumím si ho představit jako starého důchodce, protože je hodně aktivní, neustále něco dělá, pracuje, uklízí, šije na stroji, něco opravuje nebo prostě jen vymýšlí něco, aby se nenudil. Každý rok jezdíme na dovolenou pod stan, což je mimochodem úplně nejoblíbenější odpočinek mého táty, ale jako dovolená se to u něj nazvat nedá. Pořád někde poletuje, staví stan, porovnává kolíky, vymýšlí, jak kam postavit stolek a židle, aby to bylo dost praktické, upravuje kapsáře a upevňuje pořád dokola slunečník, aby na mě a na sestru nesvítilo slunce. Táta je neskutečně pořádkumilovný perfekcionalista a všechno, co si pořídíme, musí být v prvé řadě praktické.

Nebýt mého otce, zřejmě bych nebyla dnes tím, kým jsem. Neustále se mě snaží vychovávat a dávat mi najevo, že to, co se mi nyní nelíbí, by mohlo být jednou v mém životě důležité a že to všechno dělám pro sebe. Samozřejmě se na mé výchově nejvíc podílela má matka, ale vliv, který na mě táta má, je až neuvěřitelný a jsem mu za to vděčná. Můj táta je nejdůležitějším mužem v mém životě a já doufám, že to tak dlouho zůstane.