Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Často se zamýšlíme nad tím, jací jsou lidé, kteří nás obklopují - rodina, učitelé, přátelé... Ale zamyslí se člověk někdy nad tím, jaký je vlastně on sám? Myslím, že ve většině případů ne, proto mi dovolte, abych tak učinila, a trochu Vám popsala moji minulost, současnost a snad i naplánovanou budoucnost.

Jmenuji se Karolína Malá a světlo tohoto světa jsem poprvé spatřila 20. června 1991 kolem 11. hodiny dopoledne v pardubické porodnici, a to jako druhorozené dítě manželům Jolaně a Milanovi Malým z Pardubic. Můj o dva a půl let starší bratr Aleš ze mě měl v té době moc velkou radost, malá sestřička pro něho znamenala nejen dalšího člověka, kterého zatáhne do svého hracího koutu, ale hlavně moc velkou zodpovědnost a povinnost se o mě alespoň trochu starat, což v té době dodržoval. Jak dlouho mu to vydrželo, bych raději nezveřejňovala...
Rodiče mi vybrali jméno latinského původu - Karolína, které se mi dodnes líbí a jsem za něj moc ráda. Kdybych byla kluk, znali byste mě jménem Tomáš. Asi čtyři dny po narození si mě odvezli spokojení rodiče do našeho bytu v Pardubicích, kde jsem žila do května letošního roku. To jsme se totiž přestěhovali do nově postaveného domku v Sezemicích.

Jako malá jsem byla blondýnka, hubená, roztomilá a na svůj věk velice chytrá a vynalézavá. Proto úrazy byly u mě na denním pořádku, jednou jsem strčila prsty tam, kam nemám, podruhé vběhla pod rozhoupanou houpačku... Říkali mi, že jsem "andílek s čertíkem v duši"; asi na tom něco bude. Tři roky jsem navštěvovala mateřskou školku, kde to se mnou učitelky neměly lehké, jíst jsem nechtěla a do postele mě nemohly nahnat. Strašně ráda jsem si hrála, a to mi určitě zůstalo dodnes. Dospěla jsem do krásného věku šesti let, úspěšně prošla zápisem a nastoupila do 1. třídy základní školy. Hned první rok ve škole byl pro mě utrpením, vše jsem uměla a moc jsem se nudila, a proto se nedivte, že poznámky typu "Karolínka vyrušuje při hodinách" byly u mě docela normální. Dnes jsem z toho snad v rámci možností vyrostla.

Hned v 1. třídě jsem se nějakým záhadným způsobem dostala do party skautů a zůstala tam do dnešních dnů. Skauting ke mně dnes patří asi jako k Werichovi Voskovec. Jak už jsem řekla, strašně ráda jsem si hrála, nejenom s panenkami, ale i s autíčky a stavebnicí, kterou jsem vždycky ráda bořila bráškovi... Skauting mě proto hodně zaujal, hraní zde bylo střídáno s učením zajímavých věci a hlavně se tím zaplnil můj volný čas, který jiné děti věnovaly škole. Hned rok potom mé rodiče zaujala nabídka hudební školy a bez mého souhlasu mě přihlásili na flétničku. Udělali dobře, u flétny jsem zůstala pět let, poté začala hrát na klarinet. Hudbě jsem se věnovala a věnuji stále, ráda zpívám, ale bohužel jsem nebyla nikdy obdařena zlatem do hrdla.

Uběhlo pět let pokojného života na základní škole a ja zkusila štěstí na gymnáziu v Pardubicích. Přijímačky pro mě byly brnkačka a já 2. září 2002 vstoupila do nové budovy, ve které jsem zažila, a stále zažívám, mnohá dobrodružství, ale přišly zde i první problémy, lásky a neúspěchy. Teď dokončuji už pátý ročník osmiletého studia. Nejsem typ, který by denně po příchodu domů vysedával nad učením, ale snažím se o co nejlepší výsledky. Vím totiž, že bez pořádného vzdělání člověk nebude spokojený. Bohudík máme moc skvělou partu ve třídě a všechny lidičky tam mám moc ráda.

Nyní jsem Vás seznámila s mojí, musím říct krásnou minulostí. Přítomnost je sice o něco méně zajímavější, je totiž stále stejná. Takže už víte, že jako malá jsem byla hubená blondýnka. Ale člověk se mění, proto mé vlasy trochu ztmavly, postava se taky změnila. Poslední tři roky nerostu, a proto je moje dosavadní (asi i konečná) výška 160 cm. Po babičce jsem zdědila obličej srdcovitého tvaru a po dědovi větší nos. Největší dominantou mého obličeje jsou podle mě oči, hnědé, snad i upřímné. Posledním rokem je bohužel skrývám pod červenými obroučky. K povšimnutí ještě patří světlé obočí, plné červené rty, věčně se smějící. Vlasy jsem nosila dlouhé, nyní je ale moje délka přibližně k ramenům. Barvu bych nazvala "neidentifikovaným odstínem hnědé, prozářeném melírem."

Vím, že mládí je nejkrásnější etapou života a snažím se ho užít tak, abych na něj později vzpomínala jen krásně a abych si ho ničím nezkazila. Dnes je ze mě aktivní studentka, která kromě školy zvládá skauting (pod přezdívkou Kájka), a to už desátým rokem. Nyní vedu i partu malých holek, tzv. "světlušek". Skauting mi hodně dal, nalezla jsem zde lidi, na kterých mně moc záleží, ale i něco vzal - sny o spravedlivém světě a mnoho času, neboť výpravy, akce, schůzky, tábory toho zaberou hodně. Přesto nelituji, že se tomu věnuji, a vůbec nevím, co by ze mě bylo, kdybych nebyla skautkou. Dále pro mě má stále velký význam hudba. Jak jsem již zmínila, hraji pět let na klarinet, nejen sólově u pana učitele, ale máme vlastní kvarteto, soubor při škole a taky navštěvuji Orchestr Holice. Těmto dvou "aktivitám" věnuji mnoho času, ale když se najde volno, brnkám na kytaru, ráda se začtu do pěkné knihy, "zkouknu" hezký film či vyrazím ven do přírody. Na sport jsem byla vždycky levá, ale lyže, kolo a plavání pro mě znamená jistou dávku odreagování. Posledním rokem jsem si zamilovala tanec, párový tanec. Celý rok se strašně těším na plesovou sezonu, kdy se opět obléknu jak princezna do krásných šatů, nazdobím si vlasy, zvýším svoji postavu o pět centimetrům díky podpatkům a vyrazím si někam zatancovat.

Seznámila jsem Vás s výčtem mých nejlepších zájmů a koníčků. I proto už Vám asi dojde, že musím být tolerantní a schopna zabavit děti, což hodně ve skautingu využívám. Dále si myslím, že jsem kamarádská a snad i spolehlivá. Život bez úsměvu si neumím představit, směji se pořád, a to i když k tomu nemám důvody. Člověk ale není dokonalý, vím, že jsem někdy velice nervózní a vše musí být po mém. Jsem cholerik, často "vybuchnu", a pak toho lituji. A hlavně jsem velký puntičkář, musím mít vše dokonalé a snažím se být ve všem nejlepší, za jakýchkoli podmínek.

Za svůj "kraťoulinký" život jsem poznala mnoho lidí, některé jsem hned po poznání z hlavy vymazala, některé vymizeli postupem času, některé hned naráz, ale mnoho jich tam zůstalo dodnes. Rodina pro mě znamená pocit bezpečí. Nejsem maminčin mazánek, ale vím, že kdykoli budu mít problém a budu potřebovat pomoc, mohu se na ni se vším obrátit. Přátelé, to je moc krásná věc a život bez nich je prázdný a nudný.

A co plány do budoucna? Ano, určitě chci odmaturovat, nejraději bych z češtiny, němčiny, matematiky a fyziky. A úplně nejraději nejhůř na součet šest. Vím, že to moc reálné není, ale myslím si, že člověk si musí věřit a mít přesně stanovené cíle. Bez vysoké školy si neumím život představit. Jasný plán, kam bych chtěla, nemám, ale můj sen je Matematicko-fyzikální fakulta Praha a nebo jiná škola zaměřená na matiku, fyziku. Láká mě i pedagogika. Ale vím, že i sebelépe naplánovaná budoucnost se může díky malému omylu nebo nedorozumění změnit, proto to, co se mnou bude za deset let, ponecháme raději osudu a souhře náhod.

Každý člověk je jiný. Někdo rád to, jiný zase tohle. A to je to, co se mi na životě líbí, a jsem ráda, že vím, že při hledání člověka mně podobného byste byli neúspěšní. Někdo mě nazývá praštěnou skautkou, někdo pilnou studentkou. Ale pro lidi, kteří mě doopravdy znají, jsem Karolína Malá - něco úplně nepopsatelného.