Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• charakteristika formou vypravování

Když jsem si vybíral z témat domácích slohových prací, rozhodl jsem se pro téma "Můj rodný kraj". Mám rád přírodu i památky a těch náš kraj nabízí velké množství.
S pohorkami na nohou a batohem na zádech mám prochozený kdejaký kout. Koncem dubna jsem šel popřát dědečkovi a babičce k jejich narozeninám, a tak jsem nakonec téma přehodnotil - vybral jsem: "Člověk, kterého si vážím". Tím je můj dědeček, Vladimír Urban.

Děda neměl život vůbec lehký. Narodil se před 85 roky v malé vesničce Broumy, nedaleko Prahy. Když mu bylo deset let, zemřela mu maminka a měsíc po ní i tatínek.
Kromě něho zůstal ještě o rok mladší bratr Všemil a tříletá sestřička Vlasta. Malou sestřičku adoptovali bezdětní manželé, ale o mého dědečka a jeho bratra neměl nikdo zájem. Protože jejich tatínek byl za první světové války v legiích, postarala se o oba sirotky Legionářská obec, a tak se dostali daleko od domova do Rokytnice v Orlických horách do rodiny manželů Hermanových. Ti se starali kromě dvou vlastních synů o pět sirotků. V Rokytnici vychodil dědeček školu. Dobře se učil, pěkně kreslil a psal básničky. Po škole chtěl jít studovat a potom se dát na hereckou dráhu, ale na studium nebyli peníze. Ředitel školy s komisí rozhodovali, čím který sirotek bude. Tak se dědeček vyučil krejčím a jeho bratr kominíkem.
Za války byl jako ročník 1921 totálně nasazený na práce do Německa a tam se seznámil s babičkou, která pochází z Olomouce. Ta vyrůstala úplně jinak, v dobře situované rodině státního úředníka, obklopená láskou celé rodiny. Když končila v roce 1945 válka a všude byl velký zmatek, utekl dědeček do Olomouce za svou láskou. Přes počáteční nevoli babiččiny rodiny se 5.5.1945 vzali.
Dědeček na svůj osud nezanevřel. Celý dosavadní život byl pracovitý, přátelský, veselý, velice společenský člověk, vždy upřímný, obětavý, ochotný pomoci každému, kdo to potřeboval. I když mu nebylo dopřáno studovat, tak se pílí vypracoval na vedoucího pracovníka, řadou zlepšovacích návrhů a vynálezů se snažil ulehčit práci svým podřízeným. Za svou celoživotní obětavou práci byl vyznamenán i na Pražském hradě. S babičkou vychovali dvě děti, mají čtyři vnoučata a tři pravnoučata.
Ochotnické divadlo, malování obrázků a psaní básniček se stalo jeho celoživotním koníčkem. Byt mají plný obrázků i já jich mám několik ve svém pokoji, a když píše dopis, nebo pohlednici, tak jedině ve verších. Je nejstarším a zároveň nejoblíbenějším členem naší rodiny. I když babička je moc hodná a starostlivá, děda je prostě děda. Milují ho i pravnoučata, protože ani ve svých 85 letech nezkazí žádnou legraci. Hraje s nimi různé hry, vymýšlí legrační básničky a písničky. Život bere s humorem, nestěžuje si na žádné nemoci, ani bolesti, jak je u jeho vrstevníků zvykem. Když byl u lékaře na prohlídce, ten se ho ptal, jaké prášky užívá. Řekl, že nejraději Persil nebo Ariel, protože prádlo pěkně vyperou a provoní. Je, jak se říká, veselá kopa. Děda byl v mládí štíhlý, s černými vlnitými vlasy, s přibývajícím věkem přibývala kila i šediny, a tak v současné době má vlasy úplně bílé.
5. května jsme slavili výročí jejich svatby. Při té příležitosti nám řekl básničku, kterou připomněl události před 61 lety:

5. květen 1945 památný den v našem životě,
tenkrát ve vzduchu voněl šeřík a střelný prach,
i v této těžké chvíli jsme o svém štěstí snili
a o životy měli strach.
Padaly bomby, hřměla děla, zem se peklu otevřela.
Proto až o půl osmé večer jsem u oltáře klečel,
a stařičký pan farář Navrátil nám naše ano posvětil.
Ruské tanky se již blížily k městu,
přesto jsme se vzali a společně se dali na dalekou cestu.

Tak to je můj děda, děda Urban, "člověk, kterého si vážím".