Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Člověk, jehož bych vám ráda představila, se jmenuje Libor a bydlí ve Zlíně. Tento rok úspěšně dokončil střední školu ve věku 19 let. S Liborem se neznám dlouho, ale už teď můžu říct, že tak zajímavého a neobyčejného člověka jsem již dlouho nepotkala.

Seznámili jsme se osobně teprve nedávno, a to při příležitosti jeho maturitní zkoušky. Měli jsme sraz před naší obchodní akademií, která se nám po 4 roky stala domovem. Bylo právě 07:45, když jsem uslyšela jeho hlas. S úsměvem jsem zvedla hlavu. Jeho světlé, skoro až blond vlasy dosahovaly sotva po krk a byl rozcuchaný jako by právě vylezl z postele. Jemné chmýří už prošlo několika změnami barev, od platinové blond přes zrzavou až po černou barvu. Kulatý obličej prozařovaly jasně modré oči, jež svítily miliony hvězdiček. Tenhle kluk se zkrátka uměl smát i očima. A když se najednou usmál smyslnými rty, každé dívce by se podlomila kolena. Nad jahodovými rty měl posazený přísný pravidelný nos, na čele se mu často rýsovaly drobné vrásky. Zvlněné vlasy zakrývaly drobná ouška i delší krk. Měl štíhlou postavu a pomalou houpavou chůzi.

Libor je kluk často střídající svou náladu, dokáže jej ovlivnit i změna počasí, ale nedává na sobě nic znát. Vzhledem k této skutečnosti může na mnohé působit jako nevyzpytatelný, nevypočitatelný, dokonce snad i necitelný člověk. Ovšem zdání klame a tenhle člověk si rozhodně zaslouží více pozornosti a vnímavosti. V obyčejném případě by totiž obyčejný smrtelník mohl přehlédnout jeho úžasný smysl pro humor, zvýšenou všímavost detailů i neochvějně dobrou náladu. Kluk ve znamení štíra bývá tolerantní, zábavný, rozumný, sečtělý a tajemný. Tyto vlastnosti jej asi vystihují nejlépe. Nikdy na něm nepoznám, kdy mu neúspěch zkazil náladu, kdy se špatně vyspal nebo kdy ho potkalo něco nepříjemného. Pokaždé mu na rtech hraje nakažlivý úsměv. Je to kluk pro každou lumpárnu, každou šílenost a ptákovinu. Snadno se nechá kamarády vyhecovat, a to ho pak vidíte sedět například před obchodním domem, jak vyhrává na harmoniku a do klobouku vybírá drobné. Ovšem vzhledem k tomu, že smysl či cit pro umělecké cítění a pro hudbu vůbec mu nepochybně chybí, zní pak ono "hraní", jako když tahá kočku za ocas.

Nikdy bych nelitovala chvíle, kdy jsem se s ním doslova srazila ve dveřích - a že to byla pořádná "šlupka". Naopak. Začínám se těšit na čtvrtek a na to, čím mě Libor rozesměje tentokrát.