Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Pokusím se vám přiblížit postavu Gargantuy, syna velkého obra Grandgousiera, z knihy Gargantua a Pantagruel od Francoise Rabelaise. Chtěla bych poukázat na jeho vlastnosti a pokusit se o srovnání s jinými renesančními postavami, jako jsou například Romeo od Williama Shakespeara nebo advokát Mikula z komedie Mandragora od Niccoló Machiavelliho.
Myslím si, že myšlenky autora Velké a neocenitelné kroniky o velkém a nesmírném obru Gargantuovi z druhé poloviny 16. století jsou velice zajímavé a zaznamenány s bujnou fantazií. Ovšem často neobvyklým způsobem.

Nejprve vám zkráceně popíšu mládí Gargantuy. Jeho rodiče Grandgousier a Gargamelle i celá jeho rodina byli stvořeni Merlinem, aby sloužili králi Artušovi. Matka svého syna porodila levým uchem po jedenácti měsících. První jeho slovo po narození bylo: "Pít!" Už odmalička byl vychováván tak, že jídlo a pití je to nejdůležitější.

"Při tom mu neustále čtyři z jeho lidí házeli střídavě do úst plné lopaty hořčice, pak píval ohromný doušek vína, aby poulehčil ledvinám. Potom jídal podle doby roční rozličná masitá jídla po své chuti a neustával jíst, až se mu nadýmalo břicho."

Byl opravdu nemalý jedlík. O tom také svědčí, že jako dítě potřeboval dávku mléka ze 17913 krav.
Aby nebyl hloupý a v učení se lépe zdokonaloval, poslal ho otec na studia do Francie. Odtamtud se vrátil až na žádost po několika letech, kvůli válce se sousedním královstvím.
V bojích proti králi Pikrocholovi nechtěl zabíjet ani ubližovat lidem. Všechny vojenské tahy předem promýšlel se svými rádci a svým otcem. S chladnou hlavou se pouštěl do dobře uvážených kroků.

Zde můžeme polemizovat o činu Romea, jenž v záchvěvu hněvu a s hlavou plnou zloby zavraždil Tybalta, bratrance Julie. Ani na rodinu jeho milé nemyslel a hrůzného činu se dopustil. Co by mu na to asi důmyslný Gargantua pověděl a jak by se sám zachoval? Podle mě by sofistikovaně provedl pomstu, zřejmě formou vyhnanství či doživotním odpracováním si činu spáchaném na příteli Romea, Merkuciovi.

Po jasném vítězství ve válce nebyl obr schopen zavraždit své paličaté sousedy. Dokonce jim toho spoustu daroval, jakožto nevinným lidem, kteří jen podle zákona svého krále poslouchali a plnili jeho rozkazy a povely. Tuto velkorysost zdědil po svém starém a uznávaném rodu. O tom svědčí řeč, kterou vedl nad poraženým obyvatelstvem města La Rochelle Clermault:

"Nechtějte se nikterak odchýlit od vrozené dobroty svých rodičů, odpouštím vám vaši vinu, propouštím vás, činím vás volné a svobodné, jako jste byli dříve. K tomu až budete vycházet z bran, každý dostane plat za čtvrt léta, abyste se mohli odebrat do svých domovů a ke svým rodinám, a povede vás v bezpečném průvodu šest set ozbrojenců a osm tisíc pěšáků pod vedením mého zbrojnoše Alexandra, aby vám venkované neublížili. Bůh buď s vámi!"

Advokát Mikula, manžel krásné Lukrécie, ze hry Mandragora, kterou napsal Niccoló Machiavelli, velice toužil po potomkovi a nechal si namluvit největší hloupost, která se snad dala vymyslet. Smyšlené účinky byliny mandragory se jevily jako chytrý nápad. Tím však jen ukázal, že neumí používat svoji hlavu a nechá si kdeco napovídat.
I Gargantua se často radil se svými muži, ale jako vzdělanec se držel racionalismu a spoléhal i na svůj rozum.

Nenechte se však zmýlit. Gargantua není jen šlechetný a chytrý, ale má i svou druhou stránku. Ta se již v 16. století jevila jako sociálně nevhodná a nepřípustná:

"Den ze dne se válel v kalu, černil si nos, stříkal si na obličej, zešmaťchával střevíce..."

"Čural na střevíce, dělával do košile, utíral si nos o rukáv, slintal do polévky, patlal se v blátě, pil z pantofle a obyčejně si třel obličej košíkem. Brousil si zuby o dřevák, ruce si myl polévkou, česal se skleničkou, sedal si na zem mezi dvě židle, přikrýval se mokrým pytlem, pil při polévce, pojídal koláče bez chleba, kousal směje se, smál se kousaje, plival si často do umyvadla, prděl do samého sádla, čural proti slunci, skrýval se před deštěm do vody, koval za studena, troubil na prázdno, hrál si na nevinného, honil davida, vodil blechy na pastvu..."

"Pak dělal, močil, zvracel, krkal, prděl, zíval, plival, kašlal, funěl, kýchal a smrkal jako nějaký arcijáhen."

Myslím, že autor přehání určité situace, v nichž se Gargantua nachází.
Kniha je na svou dobu zajímavá, ale na tu naši často překvapující. A nyní si sami můžete promyslet, zda se pustíte do čtení této knihy, či nikoli.