Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Před časem jsem četla knihu Povídky malostranské, v níž jsou napsány příběhy ze života významného českého básníka 2. poloviny 19. století, prozaika a novináře Jana Nerudy.
Pan Rybář je hlavní postavou z povídky Hastrman. Pro jeho příjmení Ryba, jeho oblečení a moře, které měl tak rád, říkalo se mu Hastrman. Chodil vždy s kloboukem v ruce a když šel na návštěvu, nesl si ještě hůl. Nosil bílou vestu, zelený fráček s dlouhými šosy a zlatými knoflíky a černé spodky, které mu sahaly po kolena. Na vychrtlých lýtkách se vyjímaly sněhobílé punčochy, na chodidlech velké střevíce.
Postavy byl malé a hubené. Suchý špičatý obličej byl ozářen věčným úsměvem. Šedivé vlasy byly hladce přičísnuty k lebce a spojovaly se vzadu v cůpek tak pevně stlačený a svázaný, že se ani nekýval.
Největší podívaná na pana Rybáře byla, když šel po ulici. Každých dvacet kroků zůstal stát a obrátil se na obě strany - vlevo i vpravo, stále s úsměvem a často se zamyšleným výrazem ve tváři. Když někoho zdravil, zvedl ukazováček na pravé ruce a z lehýnka hvízdnul. Hovor obyčejně začínal slovy "ďjó". Jakmile spatřil nějaké cizince, kteří zahýbali na Hradčany, vždy šel za nimi. Když stáli u rozložité vyhlídky, stoupl si vedle nich, pozdvihl prst a hvízdnul: "Ďjó moře! - Proč nebydlíme u moře." Typická pro něho byla i krátká dýmka, kterou kouříval. Byl to vzdělaný, pohodový, přívětivý, usměvavý, citlivý a velice sympatický člověk, kterého měli všichni rádi, ať už byl bohatý nebo chudý. Uměl se radovat z mála, třeba i z krásného počasí. Všichni si ho velice vážili pro to, jaký je.
Vypravovalo se, že je pan Rybář neskutečně bohatý, protože doma ve skříni měl prý spoustu drahých kamenů. Jednoho dne vyšel na ulici s velkou černou krabicí, ve které měl drahokamy. Lidé si povídali, že je jde zpeněžit. A opravdu, přinesl drahokamy gymnazijnímu profesoru, aby určil jejich cenu. Profesor však odpověděl, že se nejedná o drahé kameny, ale jen o polodrahokamy, které nemají žádnou cenu. Když byl pan Rybář doma, začal kameny vyhazovat z okna ven. Příbuzný pan Šajvl ho uviděl a domluvil mu, aby je nezahazoval, i když jsou bezcenné, protože to by jeho děti na něho neměly žádnou památku. Pan Rybář byl smutný, že není bohatý, ale pan Šajvl ho utěšil, že má přece svou rodinu.
Jan Neruda v tomto příběhu vyjádřil, že není důležité být bohatý, ale že láska rodiny je nadevše!