Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Pan Rybář je hlavní postavou povídky Hastrman z knížky Jana Nerudy Povídky malostranské.

Bydlel v Praze v ulici Hluboká cesta společně s rodinou své dcery, jejíž manžel Šajvl byl úředníkem. Sám pan Rybář pocházel od Turnova a byl justiciárem (= úředník na svobodném statku) ve výslužbě.

Pan Rybář byl malé postavy. Na hlavně měl cop, který býval tak pevně svázaný, že se při chůzi ani nepohupoval ze strany na stranu. Nesmíme také zapomenout na jeho černý cylindr, jenž si na hlavu nikdy nenasadil. Nosil ho vždy v ruce podél těla. Ale na první pohled by nás jistě zaujal jeho zelený fráček s dlouhými šosy, na němž měl přišité velké zlaté knoflíky. Nosíval krátké, černé kalhoty, sněhobílé punčochy a na nohou míval obuty dva velké střevíce. Ale nejzajímavější byla jeho chůze. Každých asi dvacet kroků se zastavil a rozhlédl se vpravo a vlevo. Pohledem kolemjdoucího to vypadalo, jako kdyby se jeho myšlenky šouraly vzadu a on vždy čekal, až ho doběhnou. Kouříval ze své krátké dýmky, tzv. vatýrky. Ale mimo všechny tyto zajímavosti měl ještě jednu: když někoho pozdravoval, obyčejně zdvihl ukazováček pravé ruky a lehounce hvízdl. Lehce zahvízdl také tehdy, když začal mluvit - obyčejně začínal s "ďjó".
Pro jeho jméno a zelený fráček mu sice lidé dali přezdívku Hastrman, přesto jej však měli v úctě. Rád se pohyboval v blízkosti cizinců, kteří obdivovali krásy Prahy, často si však povzdychl své "Ďjó, moře! - Proč nebydlíme u moře!" U moře sám však nikdy nebyl, i když si vždy tolik přál jej vidět!
Povídalo se, že pan Rybář je velmi bohatý člověk. Ani ne tak na penězích, jako na drahokamech. Ty měl v krabicích, které byly uschované v černé skříni jeho pokoje.
Pan Rybář působil na lidi pěkným dojmem, považovali jej za vzdělaného, milého a rozumného člověka. Jednou ho lidé spatřili, jak jde Ostruhovou ulicí, a nese si jednu ze svých mnoha krabic. Lidé vybíhali z domů, aby jej spatřili, jak jde s tou krabicí směrem dolů. "Ó jé," zvolal pan Vitouš, "musí být zle, nese na prodej!" A pan rybář šel dál. Došel až k domu pana profesora Mühlwenzela, profesora na gymnáziu, kde učil matematiku a přírodopis. Pan Rybář se ho optal na cenu jeho drahokamů, ale dozvěděl se, že jsou prakticky bezcenné. Zklamaný pan Rybář pak odkráčel pomalým krokem domů. Byl smutný. Doma pak začal své kamínky vyhazovat oknem, když jej v tom zastavil pan Šajvl s tím, že věděli o peněžní bezcennosti jeho sbírky, ale také o jejím velkém významu pro výchovu a vědění jejich dětí. Štěstí není v bohatství peněžním, ale hlavně ve vztazích v rodině a k ostatním lidem.

Pan Rybář byl opravdu velmi zajímavý člověk. Tato postava z povídky Hastrman se mi líbí zejména pro svůj klid. Nikam nespěchá a žije ve svém klidném světě zdánlivých drahokamů. Nejvíce mě však na panu Rybáři zaujala jeho přesvědčenost a víra v jeho bohatství.