Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Ach jo, už zase prší," vydechla sklíčeně Beáta, když vyhlédla z okna naší chatky. "To jsou prázdniny..." řekla posmutněle. Na to usedla na dřevěnou židly a dlouze pozorovala dešťvé kapky, jak mrštně padají na areál děského letního tábora.
V chatce jsme zůtaly samy. Ostatní šli určtě trávit své odpoledne do haly, která byla před deštěm chráněna pěkně zelenou střechou a kde se bavili povzbuzováním dědí z 5. a 6. oddílu v táborovém turnaji ve stolním tenise. Já se zatím na horní pohovce dvojpatrové postele pokoušela napsat domů pár řádků, abych své rodiče a další široké okolí mého příbuzenstva ujistila o tom, že jsem naprosto v pořádku.
Zrovna když jsem se snažila v dopise vylíčit včerejší noční bojovku, kdy nás vedoucí dovedli do lesa a snažili se nám tam nahnat strach, což se jim bohužel nepovedlo, jelikož jsme ještě napůl spali, jsem pohlédla na Beátu, stále vyhlížející z okna.

Beátě je čtrnáct let. Může se pyšnit světle hnědými krátšími objemnými vlasy, které má ve zvyku nosit věšinou rozpuštěné. Když si je ale sepne gumičou, vynikne jí více její oválný a sympaticky vyhlížející obličej. Na nízkém čele je světlé a ne příliš výrazné obočí. Každý si u ní na první pohled okamžitě všimne očí, které jsou tak modré - jako dva oceány, ve kterých se málem utopil nejeden chlapec. Nos je úzký ale výrazný a obličej dodává na půvabu, stejně jako malá ústa.
Na svůj věk není příliš vysoká - zhruba 158 centimetrů. Váží okolo 53 kilo. I když Beáta nedosahuje takové výšky jako její vrstevnice, její tělo je v dokonalé kondici.
Většinou nosí oblečení sportovního typu. Polovinu jejího šatníku prý tvoří různá trička - všech barev a odstínů - s krátkými rukávy. Libuje si ve 3/4 kalhotách, též sportovního rázu. K tomuto oblečení si většinou vybírá doplňky jako jsou například gumové náramky. Ale i přes tohle všechno se Beáta dokáže obléknout velice elegantně a romanticky. Nikdo by nemohl říci, že nemá smysl pro módu a pro detail.

Beáta zachytila můj pohled. Abych v tu chvíli nevypadala hloupě, požádala jsem ji o půjčení poštovní známky.
"Jo, jasně že půjčím. To je dobrej nápad. Taky napíšu domů," zakřenila se a pustila se do hledání své peněženky, kde měla známky zřejmě schované. Za okamžik jsem už měla půjčenou známku nalepenou na dopise. "Až půjdem do města, tak ti koupím novou," ujistila jsem ji. Beáta mávnutím ruky naznačla, že není potřeba. Vytáhla kreslící blog a vytrhla z něj list linkovaného papíru. Já jsem zatím zalepila obálku.
Když se Beáta dala do psaní, opět se rozhostilo v pokoji ticho. Převalalila jsem se na posteli a vyndala zpod polštáře svou právě rozečtenou knihu. Lehla jsem si směrem ke své kamarádce.
Po pár minutách jsem kvůli deštivým kapkám, které bubnovaly o parapet, přestala knihu vnímat. Opět jsem se podívala na Beátu. Do svého psaní dopisu byla tak vžitá, že si ani neuvědomila vyplazený jazyk, kterým si vždy "pomáhá", když je soustředěná.

Beáta psala malým úhledným písmem. Byla na takové věci velice pečivá. I ve škole - jak sama řká - je prý puntičkářská a dosahuje uspokojujících výsledků.
...Ahoj mami a Petře... postřehla jsem z jejího dopisu, zkoumajíc její písmo. Okamžitě jsem od dopisu ucukla pohledem. Vím přece, že není slušné nahlížet ostatním lidem do jejich osobních věcí.
Ahoj mami a Petře, opakovala jsem si v duchu. Ano, je to tak, Beáta skutečně má jenom maminku a otčína. Tatínek jí zemřel, když jí byly čtyři roky. Určitě ji to muselo v životě poznamenat. Určitě cítí, že kus jejího JÁ chybí. Litovala jsem ji.
Beáta ale nebyla ten typ člověka, který se nechá litovat. Byla vždy k sobě velice tvrdá. Také se u ostatních zapisovala jako velmi cílevědomé děvče. Věděla, čeho chce v životě dosáhnout a lituji člověka, který by jí řekl, že to nedokáže. I přes tyto vlastnosti byla však Beáta milá a každému moc ráda pomáhala. Pokud měl kdokoliv z nás nějaký problém, stačilo říct a ona udělala, co mohla, aby jsme byli v pořádku.
Vždy se musím pousmát, když si vzpomenu, jak ale ta naše rozhodná Beáta zazmatkovala, pokud okolo prošel kluk jejího srdce na celý život (tedy během těch čtrnácti dní, co jsme na táboře strávili), Lukáš.

"A mám to," vydechla Beáta. Já zavřela knihu a protáhla se. "Hele Jani! Venku přstalo pršet!"
V životě se přestane smrákat, když člověk najde opravdového přítele, pomyslela jsem si a usmála se na Beátu, která mi úsměv okamžitě ochotně oplatila.