Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

V mládí jsem míval velice dobrého kamaráda Honzu. Byl sportovní postavy, měřil něco málo pod 180 cm a jeho typický úsměv na tváři bych poznal i na 50 metrů.
Mundy, jak jsme mu říkali, byl klidnější povahy, ale když se napil piva, jako by se jeho osobnost úplně obrátila. Byl lehce výbušný, ale jeho vtípkům by se zasmál i skladatel vážné hudby. Svých přátel si velice vážil a trávil s námi téměř všechen volný čas. Mimo školu se také věnoval sportu. Jelikož byl velice průbojný, byl z něho jeden z nejlepších hráčů ledního hokeje v našem městě. Rád jezdil na kole a občas trávil čas v posilovně. Ve škole patřil k lepším ve třídě a učení mu šlo jako po másle. Miloval zvířata a doma to s ním neměli lehké. Jeden měsíc si přinesl užovku, další zatoulané kotě. Vždycky měl o čem vyprávět, byl hovorný a neznal strach ani trému. Chodíval vždy o pár minut dříve, jelikož měl rád věci v pořádku, a bylo na něj spolehnutí. Vždycky jsme se nasmáli, když nám vyprávěl, jak si o půl druhé ráno dělal řízky, protože měl hlad.

Zní to, jako kdyby neměl žádné vady, ale opak je pravdou. Už odmala z něj rostl karbaník. Vše ho to naučil jeho dědeček, jenž byl mimochodem známým pokerovým hráčem. Ze začátku hrál Honza pouze pro radost a až na druhém místě byl výdělek. Při hře se choval zodpovědně a nenechal se vyprovokovat k nelogickým tahům. Postupem času, po přičichnutí k penězům, udělal však několik špatných rozhodnutí. Začalo to ukončením školní docházky na vysoké škole, odstěhováním od rodiny a vedlo to až k půjčkám od nebezpečných lidí. Tím neříkám, že měl špatné vztahy s rodinou, ale už mu bylo 24 a chtěl se osamostatnit. Ze začátku vše vycházelo, měl krásné bydlení, luxusní auto a stálou známost. Na své přátele nezapomínal a páteční posezení u grilu pravidelně pořádal u sebe na zahradě. Nikoho z nás by nenapadlo, že by tento pohádkový život mohl skončit ze dne na den. Občas jsem mu říkával, aby si našel stálé zaměstnání. On však den, dva nato vyhrál dalších 50 tisíc a moje rady tak byly zbytečné.
Postupem času chtěl více a více peněz, sázky se zvedaly a jemu se přestávalo dařit. Bohužel byl velice tvrdohlavý a nikdy neuznal prohru. Pomalu začal vše prohrávat, trávil s kartami více času než s přítelkyní či kamarády. Bylo jen otázkou času, kdy prohraje i dům. Vše se schylovalo k tragickému konci. Naštěstí se o tom všem dozvěděl jeho dědeček, kterému se v té době zdravotně nedařilo nejlépe a nechal si Honzu zavolat. Přál si, aby toho nechal, dokud to ještě jde. Jelikož si dědy vážil nad vše ostatní a uznával ho, té blbé karetní hry zanechal. Poprvé a naposledy v životě jsem na něm viděl, jak těžké období prožíval.

Dnes již žije spořádaný život, má dvě krásné děti a pravidelný finanční příjem. Na práci si zvykl poměrně brzy. I když se už nevídáme tak často jako v mládí, máme si i po tolika letech co říct. A oba se jistě v jednom shodneme: Riskovat peníze se dlouhodobě nevyplácí!