Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• nepřímá charakteristika

"Mlč ty bastarde," zavrčí ospale směrem k budíku, který se tak netaktně hlásí o slovo. Ožene se po něm rukou a je klid. Aspoň z jeho strany. "Vstávej!" ozve se z vedlejší místnosti. Zdá se, že bitva za delší spánek je prohraná a tak vstává. Prohrábne si vlasy prsty, které jsou znecitlivělé z pilného trápení nové kytary. Nejde to zrovna snadno, úhlavním nepřítelem těch dlouhých vlnitých kaštanových vlasů je totiž hřeben. Sice je čas od času nutné jím na ně zaútočit, ale rozhodně to nepřehání.
V polospánku se doplazí k zrcadlu, prožívá lehký šok, ty podmanivé tmavé oči, které používá k přemlouvání rodičů, jsou skryty kdesi pod opuchlými víčky. Snaží se to napravit proudem studené vody. Po tom nepříjemném úkonu poslechne prosby vyhládlého žaludku a míří k ledničce. Letmý pohled na hodiny prozrazuje, že spala přece jen déle, než se zdálo. Rychle do sebe nahází snídani a opět míří do koupelny, pohled to už není tak strašidelný. Věnuje chvilku svému chrupu a u toho přemýšlí, kam že si to večer dala knížku. "Kde ta mrcha je?"
Vypláchne si ústa a mile, aby ji nevyděsila, volá: "Neschovávej se, no tak, pojď sem." Rozhlíží se po pokoji, pozoruhodný pohled - prázdné "akvárko" po milované zlaté rybičce (ta už asi nikomu přání nesplní, leda obyvatelům kanalizace), obal od čokolády (škoda že prázdný), další obal, a další, kytara, ledabyle poházené kusy oblečení ("Jasně mami, dneska uklidím," říká, tak jako každé ráno a vůbec jako při každé návštěvě matky toho doupěte). "No tak, naposledy po dobrém říkám, vylez!"
Čas tlačí a z knížky dnes zřejmě nic nebude. Tak aspoň "empétrojku". Naskýtá se ovšem stejný problém, - kde by mohla být? Při přechodu pokoje z jedné části do druhé zakopne a žuch, přímo na postel. "Jau!" Něco v kapse se brání. Chvíli rozhořčení střídá nadšení. Našla se nezvěstná MP3.
Hodí na sebe kabát, kluše ze schodů a dostává se do nerozvázaných třídírkových botek značky Steel. V tu chvíli jí přišlo, že ty desetidírkové, co stojí vedle, se na ni vyčítavě podívali. Na jejich zavázání by si musela přivstat. A honem na autobus. Už přijíždí, začíná pravidelná ranní sportovní aktivita. Povedlo se, je tam dřív než on. Teď nastává ten pravý boj - boj o sedadlo. Staří lidé si toho za život naseděli už dost (a co teprve trestanci, haha), a vůbec, nemají jezdit v době přesunu mládí do škol (nebo za školu). Za použití loktů a bot si vybojuje místečko a s vítězným úsměvem pozoruje postarší lidi, kteří je seshora s naprosto upřímnou nenávistí probodávají pohledem. Případné nadávky přehluší rocková klasika.
Už je tu škola, když si vzpomene, hodí kabát do šatny a s ospalou rezignací míří po schodech do třídy. Aktivní pan zástupce ji už stíhá napomínat za nepřezutí ("Ještě, že je to poslední rok toho devítiletého blázince a nevím, co se mu na steelech nezdá.") Vrhá všeříkající pohled a usedá do lavice. Nastává čas na domácí úkoly. A hele, v tašce je nezvěstná knížka. Žádné úkoly, pokračuje se v četbě.
Zvoní. Před nudným výkladem se brání puštěnou MP3 a přemožena únavou ulehá na polštář z mikiny. Je dost možné, že má učitel nějaké výtky, sluchátka v uších naskýtají pocit sladké nevědomosti.
Posilněna obrovskou svačinou je další hodiny přece jen čilejší, což rozhodně neznamená zvýšenou pozornost ve výuce. Otevře knihu a hlásí se jen tehdy, zazní-li otázka, kdo nemá úkol.
Cestou domů nastává stejný protidůchodcovský boj, šance na prohru po tolika letech tréninku jsou téměř mizivé. Doma jí dělá společnost nejtolerantnější člen rodiny - počítač. Ještě že ten neumí mluvit a nic nezakazuje, když protestuje, může ho udeřit pěstí. Když protestuje maminka, má po téhle stránce smůlu. Díky matčinu bachařskému syndromu nemá moc příležitostí k úniku, leda vyvenčit psíka. Naštěstí se občas zadaří menší útěk ven nebo na koncert. Jak jinak udržet zdravý rozum a zůstat tak skvělá.