Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Je mnoho způsobů, jak se na člověka, ať už je to vaše nejlepší kamarádka či kdokoliv jiný, dívat. Je však jen jeden, jak se dívat na kamarádku s velkým "K". A kdo že to ta osoba s tím velkým "K" je? Přece ta, kterou mám na celém světě nejraději. Ten člověk, na něhož nedám dopustit.
Dívat se přece znamená vnímat vše, co s dotyčným přichází, poznat, co nabízí, pochopit vše, čím provokuje. Milovat. A milovat? To snad víc než cokoliv jiného znamená mít rád i s tím špatným a nedokonalým, co by snad jiným mohlo vadit, ale mě spíš nabádá a provokuje k větší a větší lásce, k většímu a většímu porozumění, k hlubšímu a hlubšímu citu, prostě k tomu, co se nedá popsat, ale zároveň k tomu, co se dá jen a jen vnímat.
Začněme tedy od začátku. Zadívám-li se do těch smutných zpola opuštěných očí, uvidím jen samotu, která se v nich zrcadlí. Je to snad jen můj a nebo i její nedokonalý pocit? Chtěje zjistit pravost pocitů zadívala jsem se tedy. Modré (Snad by se dalo říct i arijské.) oči (Pokud bychom pominuly detail, že jeden z jejích dědečků byl ortodoxní Žid.), zrcadlily v sobě mnoho smutku a samoty. Jako by nevěděla, komu věnovat svou lásku a své city, jako by si nemoha vybrat a nebo snad neměla na výběr. A i přes tu rozpolcenost se daly nazvat krásnými. A více než to. Sama si zřejmě byla vědoma předností svých krás, a tak, i když to očím laika bylo neznatelné, ale mně to neuniklo, jich uměla velice dobře využívat. Stačilo se jí jen podívat na jakéhokoliv kluka, kterého jsme obě měli tendenci obdivovat, a hned bylo jasné, kterou z nás jako první osloví. Snad jsem se s ní cítila trochu ve stínu, ale měla jsem ji i přes tyto zjevné vady, jež přinášela mojí kráse, doopravdy ráda.
Vlasy, které ji ne tak jako mně povlávaly do všech světových stran, kdykoliv se vítr otočil směrem, kterým ji chtěl zřejmě vidět, zářily ve slunci zlatou barvou naděje a nikdo by si netroufl říct či snad jen naznačit, že je to obyčejná zrzka, jakých je na světě dvanáct do tuctu, i když se většinu času podobaly víc než účesu neuspořádanému vrabčímu hnízdu bez ladu a skladu. Snad za to ale mohla její spolubydlící, která neodhadla přiměřené množství tužidla, jež s takovou vervou patlala nadšeně na její vlasy, kdykoliv ji o to ona požádala.
Trochu vyšší čelo a oči poněkud dál od sebe, než velí dávno daný řád, jen dokreslovalo přirozenost, s jakou se zatvářila vždy, když jsem se jí zeptala na něco, co se týkalo všeho, o čem jsem s ní kdy polemizovala. Takové to nepatrné zvednutí obočí a přemýšlivé pokývání hlavou. To byl její svět odpovědí na otázky, které mě zaměstnávaly. Je smyslem života plnění předem daných cílů anebo prosté přijímání pravdy, ať už je jakákoliv? A její očí i vlasy mlčely, i když mně se zdálo, že se v tom naprostém bezvětří myšlenek trochu pohybují.
Snad každý kluk, který nám dvěma přišel do cesty, měl něco do sebe, snad každý ji miloval kvůli něčemu jinému, ať už to byly její útlé a přesto záviděníhodné tvarované boky nebo velká prsa, která vždy uměla nastavit tím správným a žádoucím směrem. Nikdy mi neporadila jak na to. Ponechávala si tuto schopnost jako své nedotknutelné a nejtajnější tajemství pro sebe.
Snažím se vzpomenout si na ještě další věci, ale moc to nejde. Vždycky chodila v bledě modrých džínách, ošoupaných na mnoha místech (A bylo by velice zdlouhavé je popisovat.) a snad nikdy jsem ji neviděla v sukni. A snad nikdy jsem ji neviděla v sytě červené anebo jinak křiklavé barvě. Byla prostě samorost vším všudy i tou barvou.
Vzpomínám na jednu z mnoha akcí, které jsme spolu prožily. Tenkrát se o nás na nějaké zábavě začal zajímat jeden docela hezký kluk. Evidentně ho zajímala jen ona a já mu byla ukradená. Přišel k našemu stolu a jako každý velký frajer se začal vytahovat. Nedala jsem na sobě znát, že se nudím, ale s tím, jak mě ignoroval, to prostě dost dobře nešlo. Ona to vycítila. Vždycky byla velmi všímavá. Rozhodla se dát chlapečkovi lekci a nechala se se mnou od něj pozvat na něco k pití. Frajer byl ochotný pustit chlup, jak se říká, protože cítil, že by měl šanci, a když útrata dělala tolik, že se jí to zdálo jako dostatečný trest, číhala už jen na dobrou příležitost. Ta přišla, když šel náš hostitel na záchod, a my se po anglicku vytratily. Nevím, jak dlouho na nás čekal ani jak moc ho naštvalo to, co jsme udělaly, když mu to konečně došlo, ale jedno je jisté. Ji to ani trochu netrápilo. Nikdo si nesměl utahovat z její kamarádky a za to jsem ji měla ráda.
A to je asi tak všechno, co vám můžu říct o své kamarádce z mladých let. Snad ještě její jméno. Říkala si Jana.