Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

V rohu místnosti seděla dívka menšího vzrůstu. Kaštanové vlnité vlasy jí vlály kolem hlavy, musel to způsobiti vítr, průvan, pocházející z nedalekého otevřeného okna. Její jméno mi bylo tehdy ještě neznámé. Na zemi s hračkami si hrálo úplně normální dítě, asi tak v mém věku. Její rudé, užší rty zrovna vytvářely krásný dětský úsměv. Když se postavila, došlo mi, že vypadá o pár centimetrů menší než já a o pár kilogramů méně také zjevně vážila. Její velké hnědé oči jen zářily, nejspíše štěstím nebo co to v té době mohlo jen způsobit. V obličeji vypadala celkem obyčejně, jemné tvářičky se na všechny smály. Pod očima jí vyrostl malý nosík. A hlavu jí zdobily dvě malá, roztomilá ouška.

Poprvé jsem ji spatřila během svého prvního dne ve školce. Od toho dne uplynulo už asi čtrnáct let a za tu (pro někoho dlouhou) dobu se z nás staly nejlepší kamarádky na život a na smrt. Tehdy nám byly čtyři roky. Hned druhého dne jsem se dozvěděla její jméno: Tereza.

Když někoho znáte tak nekonečně dlouhou dobu, registrujete všechny jeho proměny. Jaká však Terka byla ve skutečnosti, jsem se dodnes nedozvěděla.

Ale tenkrát jsme si padly do oka. Terezka byla stejně upovídaná a přátelská jako tehdy i já. Seznam jejích dobrých vlastností zdobila přátelskost a milost, kterou oplývala. Vždy, když Téra něco řekla, všichni se smáli, svými dobrými vtipy dokázala každého dobře pobavit, to vysvětloval Terčin smysl pro humor. Nás dvě si i později na základní škole všichni vryli do paměti jako ty nejhodnější holčičky na světě. Napsané známky v její žákovské knížce byly přeci jen o trochu lepší než ty moje, to však nezpůsobila chytrost, nýbrž to, jak moje nejlepší kamarádka uměla perfektně podlézati vyučujícím.
Ráda jezdila na kole a já s ní. Člověku by připadalo, jako by byla ztělesněním anděla anebo svaté panenky Marie. Opak se stal pravdou. Svatost, ta k ní tedy rozhodně nesedí, a to ani v současnosti.

Vždycky ráda organizovala jakékoli akce, myslela si o sobě, že je vůdčí typ, což zrovna ne vždy bylo pravdou. Hrála si na nejchytřejšího člověka na světě, a přitom toho tolika neuměla, ale kdo by také uměl všechno...

Mezi její oblíbenou zábavu patřilo především tancování. Rádi jsme spolu jezdily na kolečkových bruslích či běhaly. Pokaždé jsme se my dvě předháněly. Snad ve všem, v čem se jen dalo, jsme proti sobě soutěžily, z toho vyplývá, že Terka, stejně jako já, je a byla velice soutěživá i hravá.

Tereza se snaží oblékati moderně, nosí většinou celkem křiklavé barvy. Vypadá proto jako skoro každá jiná dívka v jejím věku. Ale já si ji stále pamatuji jako tu malou holčičku v růžových šatičkách.

Jestli se my dvě ještě stýkáme? Popravdě řečeno už moc ne. Po deváté třídě jsme se rozešly každá na jinou školu, každá si našla spoustu nových přátel, se kterými trávíme více času, a na nás dvě nám už tolika času nezbývá. Ale obě jsme moc rády, když se náhodou potkáme, napíšeme si anebo společně jednou za čas zajdeme ven.

Tereza měla vždy spoustu přátel a lehce se seznamovala s novými lidmi. Ke každému se snažila chovat slušně a mile. Co mne na ní asi nejvíce vadilo, byla její veliká závist, a to snad na všechno a na všechny, kdykoli.

Byly jsme tak rozdílné a přece tak stejné...