Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Dlouhou dobu jsem se rozhodovala, kdo by mohl být mým vzorem. V hlavě mi vrtalo snad tisíce červů. Já a mít vzor? To mi nešlo dohromady. A i když to nerada přiznávám, s mojí babičkou jsme měly opravdu tolik společného...
Bohužel už není dva roky mezi námi, ale v mém srdci přetrvává stále. Nikdy by se nemohlo stát, že bych zapomněla na tak báječnou ženu. Byla to ta nejdůležitější osoba v mém životě. Vždy se srdcem na dlani okolo sebe rozdávala lásku a na malou chvíli pocit štěstí. Za veškeré její rady jsem platila zlatem.

Zdědila jsem po ní její oceánově modré oči plné porozumění a něhy. Její dlouhé černé havraní vlasy se jí neustále vlnily a padaly do obličeje. Tolik ji znervózňovaly. Vždy se vztekem prohlásila, že jednoho dne půjde prostě dohola. Byl to ten nejveselejší člověk na světě. Nosila brýle. Ani přes šest dioptrií moc dobře neviděla. Kupovala si noviny, které jsem jí nakonec musela sama přetlumočit.
Tvář měla plnou vrásek. Byl na nich poznat obraz jejího těžkého života. Také to dávala za vinu mé mamce, a já nikdy neodporovala - vždyť jsem vlastně to samé kvítko jak ona.
Babiččina ústa se vždy usmívala a málokdy mračila. Hovořila něžným hláskem. Její hebké ruce mě často hladily po tvářích a já si připadala jak osmý div světa. Zuby také už neměla, přesto se na svět usmívala, protéza jí v tom byla oporou. Nejvíce jsem milovala, když na mě bez zubů mluvila. Nebylo jí rozumět kloudné slovo. Vždy si zuby strkala do sklenice s vodou. Nic zajímavého. Ovšem horor nastal ve chvíli, kdy jsem si potřebovala odskočit na záchod do koupelny, kde na mě čekalo ono monstrum. Nebylo by dne, kdy bych se jich ani jednou nelekla. Sama ještě ospalá a neprobuzená jsem si myslela, že mě přijeli navštívit nějací mimozemšťané s dentální vadou. To jsem byla ještě ale doopravdy malá. Dnes mi nic takového hrůzu nenahání, neboť jsem si jista, že výměna zubů mě může také jednou potkat a toho se teprve děsím!

Babička na sobě nosila zpravidla věci praktické, tedy černé. Prý bych je měla také začít nosit, čímž se mi vždy snažila dát taktně najevo, jaký že to jsem čuník. Často svůj nedělní sváteční šat schovávala pod zástěrou, aby se neušpinila. Ale co bůh nechtěl, vždy jediné, co na babičce zůstalo čisté, byla právě ta zástěra. A já se jen ospravedlňovala, že nejsem jediný nečistotný tvor na zemi.
Vzpomínám, jak babiččina zástěra voněla po koření. Byla to velice dobrá kuchařka, snad ta nejlepší. Uměla nejlepší svíčkovou pod sluncem. Ještě týden jsem se olizovala.
Ráda četla. To jsem asi zdědila po ní. Každý večer uléhala do lehounké peřiny, s napětím rozevřela knihu a bylo vidět, jak každé slovíčko po slovíčku četla znovu a znovu, s opravdovou vášní. Byl to pro ni jediný způsob, jak se odreagovat od okolního světa.

Nejvíce na ní oceňuji pochopení a důvěru. Bylo skvělé někomu věřit. Bylo báječné někomu se svěřit. A to naprosto se vším. I když šlo o mé nejtajnější a nesplnitelné přání. Vždy mě vyslechla. I ona se svěřovala mně. Nikdy se nesmála mým hloupým řečem. Brala mě takovou, jaká jsem. Byla jsem přeci její vnučka. Nikdy nenadávala, když jsem něco zkazila. Věděla, že pro příště budu poučena. Možná proto jsem teď člověk do sebe uzavřený, když se nemám komu svěřit.
Babička byla citlivý člověk a vnímala svět kolem sebe trochu jinak - s nadhledem. Věřila v dobro a ve spravedlnost, ale věděla, že nic takového neexistuje.

Zažila válku, proto byla k cizím lidem opatrnější. A chvíli zažívala pocity úzkosti. S prožitou válkou jí zůstaly i nenapravitelné zvyky, které se daly překousnout. I přesto jsem ji měla moc ráda a nikdy na ni nezapomenu. Zásadním způsobem mi tak trochu ovlivnila život i pohled na svět a za to jsem jí prostě vděčná.