Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přímá i nepřímá charakteristika naší tetičky Jindřišky Dobšové alias Henrietty Horak

O této ženě, Henriettě Horak, budou i následující řádky, které věnuji její památce, neboť to byla žena mnoha velkých činů, a ač se to nezdá, bezesporu jednou z velkých osobností naší rodiny.

Moje prababička Milada Dančáková (*1909, †1990), rozená Dobšová, měla 4 sourozence: Emilii, Jana, Pavla a Jindřišku, která byla známá v USA jako Henrietta Horak.
Ta se narodila v Československu v roce 1912. Po smrti rodičů byla odeslána s cedulkou na krku do USA na lodi, která se jmenovala AMERICA. Na americké půdě stanula dne 26. srpna 1922 a užívala své rodné jméno Jindřiška Dobšová. Malé Jindřišky se ujala misionářka z Pensylvánie jménem Stella A. Horak, nejspíš byla její vzdálenou příbuznou a Jindřišku si osvojila (něco jako pěstounská péče). Její jméno nyní znělo Henrietta Horak... Od 30. let minulého století bydlela na různých adresách, ale vždy poblíž San Franciska v Kalifornii.

Henrietta absolvovala v roce 1936 univerzitu v Oregonu, obor žurnalistika, čemuž se i nadále v zaměstnání věnovala. Pracovala jako propagátorka Československa před okupací. V roce 1942 vstoupila do armády USA v hodnosti majora, byla součástí delegace USA na konferenci v Jaltě. Byla rovněž členkou štábu generála Eisenhowera a zúčastnila se poválečného uspořádání Evropy. Armádu pak opustila až v roce 1949.

Naši republiku navštívila v roce 1945 při osvobozování republiky, kdy se setkala se sestrou Emílií a také s ostatními sourozenci z rodiny Dobšových. Protože neuměla prakticky vůbec česky, zůstala pak v písemném anglickém styku jen se sestrou Emílií, a to až do 80. let 20. století.

Pro obě strany bylo toto dopisování nebezpečné, neboť v USA byl zřízen odbor, který kontroloval a stíhal písemné styky se zeměmi za železnou oponou. U nás to byla StB, která také Emílii v této věci několikrát vyšetřovala. Proto po Pražském jaru tato korespondence skoro úplně ustala, ale přesto zájem o udržení příbuzenských vztahů trval.

Je známo, že Jindřiška přišla v Americe o lukrativní zaměstnání, takže nakonec pracovala v lodní přepravě. Její zdravotní stav se s přibývajícími léty soustavně zhoršoval, takže skončila v zařízení podobné našemu domovu důchodců. Na dopisy přestala odpovídat, neboť si už skoro nic nepamatovala. Nejspíš o ni dlouhá léta pečovali manželé Ann a Arthur Clay.

Jindřiška zemřela 15. prosince 1992 ve věku 80 let v San Francisku na rakovinu plic. Byla zpopelněna a její ostatky byly předány její dobré přítelkyni Ann Clay.

Tetička byla v době studií krásná žena, plná nadějí a ideálů. Vždy když si ji připomínám, vidím, jak byla aktivní, zvláště v době kdy studovala na Oregonské univerzitě. Žurnalistika je bezesporu těžkým řemeslem, ale ona chtěla být nejlepší a měla pro to i potřebné propozice a předpoklady. Byla všude tam, kde to žilo, tím nemyslím večírky, i když jsem přesvědčena, že si jich pěknou řadu také užila, ale především to byly její aktivity v různých spolcích a klubech.

Byla to žena velmi houževnatá, dokázala se zapřít a vydržet se zaťatými pěstmi i velké nepohodlí, nyní mám na mysli druhou světovou válku. Byla majorem a dokonce ve štábu prezidenta Eisenhowera, kdy se osobně zúčastnila jaltské konference. Obdivuhodné!

Tetička Henrietta měla krásnou postavu, kterou by jí každá žena mohla závidět. Oblékala se velmi elegantně, tedy pokud zrovna neměla uniformu. V mládí měla obličej jako panenka, avšak válka na její tváři udělala nejednu vrásku. I když život neměla lehký, užívala si ho. Je smutné, že odešla tak daleko od své vlasti, ale vždy za ni bojovala, neb: "Kdo není s námi, je proti nám!"

Jak se již zmiňuji v úvodu, byla to bezesporu jedna z největších osobností naší rodiny a já jsem na ni moc pyšná. Díky tetičko Henrietto za tvůj život, kterým jsi nám ukázala, že i nemožné je možným.