Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Sedí v rohu, zabalená v temném plášti, tmavé dlouhé lokny jí zakrývají oči, ona upírá pohled do země. Tepláky dlouhé, boty ošoupané. Řekla bych, že je nosilo nejméně pět lidí. Pobíhali v nich po městě i lese za slunečného počasí, deště, bouřky. Ach, kolik ty toho zažily, si ani nedokážeme představit. Teď patří neznámé osobě s útlou postavou, výraznými rysy, šlachovitýma rukama a na první pohled smutnou či dokonce nešťastnou náladou.

Snažím se spatřit její pohled a alespoň trochu rozeznat tok myšlenek v hlavě. Nad čím přemýšlí? Co má ráda? Pociťuje teď nějaké emoce? Neklepe se zimou? Proč tu takhle sedí? Na dřevěné lavičce za temné noci. Sama bez hnutí a nebo jiného náznaku života. Vím, že se duší vyskytuje na jiném místě. Na louce porostlé kvítím. Tančí. Suknice od bílých šatů se rozvíjí a ukazuje svou nádhernost. Vypadá svobodně. Ve vlasech má věneček pletený z pampelišek. Bosé nohy se dotýkají smaragdově zelené trávy. Je v ráji. Společnost jí zajišťují dvě mladé dámy. Dohromady vesele poskakují, smějí se, točí se v kolečku...

Realita se tomu ale nepodobá. Cítím její pohled na svém těla. Konečně se mi naskytne příležitost spatřit obličej. Nevzrušuje mě ani tak pomněnkově modrá barva očí, ani dlouhé husté řasy, jemné pihy, bledá pleť, ale ta vyzývavost. Jako by se mi snažila něco říct, ukázat. Co když se potřebuje někomu svěřit? Vypadá, že nese na bedrech spoustu tíhy. Ráda pomůžu, ráda si část břemene převezmu a ulehčím tak hubeným nohám, které se za chvíli určitě podlomí, ale potřebuji komunikovat. Musím vědět, co ji tíží.
V tu ránu se zvedne. Vrtkavou chůzí se přibližuje. Hledím na lehce přihrblá záda a hrudník s velmi malými ňadry. Není to žena, ale dívka. Odhaduji okolo osmnácti let. Děsí mě, že tvář má dětskou a nevinou, ale tělo staré, které toho již spoustu zažilo. Působí křehce a unaveně.

Podává mi ruku. Leknu se dlouhých nehtů, ale pak ji chytím. V tu ráno vše zmizí a my se ocitneme v hlubokém lese. Slyším houkání sovy a šumění listí. Temno, to se mi hned objeví v mysli. Ticho, smutek, strach. Osoba shodí svůj plášť, zuje si boty a odchází. Pomalu, ale jistě. Ještě se ohlédne a ukáže mi vzácnou věc. Úsměv. Nepatrný, úzké rty se jen lehce zkřiví. A tak to vidím. Tohle. Tohle je její přirozené prostředí. Nikde nikdo. Zjišťuji, s kým jsem měla tu čest. Se Samotou. Vše do sebe zapadá. Chování, vzhled, nemluva, tento les. Vše ukazuje na to, že to opravdu byla Samota. Chci ji znovu spatřit. Chci ji osvobodit od trýznivého osudu. Rozběhnu se a hledám. Ale jak? Les je obrovský, skýtá nespočet úkrytu a tajemství. Nevím, jak se dostat pryč. Ráda bych si vlezla do teplé postele, zavrtala se v peřinách a ukojila se hlubokým spánkem. Ale nemůžu. Jsem v pasti. Samota mi předala žezlo. Já se mohu teď nazývat Samotou a vládnout ve zpustlém lese. Už nikdy nepocítím radost a možná ani neuvidím svou rodinu. Muselo to takhle dopadnout?