Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Ahoj," řekla jsem, když jsem přišla domů.
Odezva však nebyla žádná, i když jsem z obývacího pokoje zřetelně slyšela několik hlasů.
"Mami, co se stalo?" zeptala jsem se, když jsem vkročila do pokoje.
Ovšem odpovědi se mi nedostalo a vlastně ani nemuselo. Maminčin pohled a i pohledy těch naprosto cizích lidí mi "řekly" vše. V tu chvíli mi bylo jasné, proč není tatínek doma, proč má maminka oči plné slz, proč se všichni dívají tak soucitně! V takovém okamžiku člověk vidí vše, co mu má být utajeno...! A od té doby, kdy zemřel tatínek se u nás všechno změnilo, ale největší změna se udála s mou maminkou.
Když se "podívám" o pět let zpátky, tedy do roku 1999, kdy se toho tolik stalo, můžu potvrdit, že rok je opravdu dlouhá doba, tím spíš, když se jich sejde hned pět.
Z mého pohledu byla maminka velmi vázaná na mého tatínka. Ne, že by na něm byla závislá v tom špatném slova smyslu, jen se tzv. trochu hlídala. I když si myslím, že tatínek moc dobře věděl, jaká maminka doopravdy je.
Sluníčko, které umí všechny rozesmát, a to je asi ta největší vlastnost, kterou jsem na mamince začala postrádat. Najednou se přestála smát - jen se usmívala a to zřídkakdy. Najednou byly pryč ty utajované úsměvy, které jsem na ní milovala.
Muselo to pro ni být velmi těžké období, zvláště proto, že i já jsem jí nedávala pražádný důvod k radosti, spíš naopak. A proto se mi maminka před očima proměňovala.
Z vyrovnané ženy, která jen málokdy zvyšovala hlas, se stával pravý opak. Začaly jí vadit maličkosti, které mě utvrzovaly víc a víc v tom, že se musí něco stát, aby nám to všem nepřerostlo přes hlavu.
A tak jsem vše vzala "do svých rukou". Věnovala jsem se především škole a...opravdu to pomohlo. Během jednoho roku se maminka začala podruhé proměňovat a konečně to byl krok kupředu. Dokázala se radovat z mých úspěchů ve škole, dokázala si užívat smíchu a to tak, že se smála nahlas a často a kolem úst se jí dělaly roztomilé dolíčky. Už ani tolik neplakala, nebyla zamlklá a snažila se tady být pro nás, protože podle mě měla pocit, že toho za tu dobu "temna" hodně zanedbala.
Ale já jí rozhodně vůbec nic nevyčítám, sama totiž nevím, jak bych se zachovala, kdybych ztratila natolik blízkou osobu, která pro mě znamenala mnoho. Zvláště tehdy, kdybych měla dceru v pubertě, se kterou nebylo k vydržení a osmiletého "ukňouránka", který potřebuje vše hned vědět a když nemá to, co chce, začne si to vymáhat pláčem.
Nyní je maminka fyzicky i psychicky vyrovnaná. Nejen, že jí to nesmírně sluší, jelikož za těch pět let nemálo zhubla, přičemž vynikla její vysoká postava, ale také se "zbavila" svých překrásných, dlouhých a hustých vlasů, které jí celé okolí závidělo. A tak, když někdo namítne, proč udělala tak velký krok, jen se lehce pousměje a řekne: "Koho by bavilo se o ty vlasy pořád starat?" Nutno podotknout, že při této větě jí v očích přeskočí jiskřička šibalství a rošťáctví.
Také musím říci, že když si člověk na něco zvykne, těžko se toho potom vzdává. A nejinak tomu bylo i u maminky, která bere mou píli jako naprosto samozřejmou. Takže i když jí to pomohlo z nejhoršího, nevím jestli jsem si na sebe neupletla bič...ne, to je jen žert.
Někdy mám pocit, jako by tu péči přeháněla, ale copak není nádherné vědět, že o vás má někdo starost, i když se to občas moc nehodí? Tohle bych své mamince nikdy nezazlívala, jelikož vím, že strachovat se o celou rodinu, neznámená zbavovat se vrásek.
Přísloví 'Starého psa novým kouskům nenaučíš' či 'Liška mění srst, nikoli zvyky' jsou zcela pravdivé. Maminka se může změnit, co do zevnějšku, ale i duševna, leč nikdy se nezbaví svých zvyků, které jsou pro ni jakousi jistotou v životě. A ruku na srdce, každý z nás potřebuje alespoň jednu jistotu, aby mohl hrdě říci: "Vím, proč existuji..."
I když se s touto větou potýká nejeden filozof...!