Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Quasimodo je ztělesněním ošklivosti. Už od narození je kulhavý, jednooký a hrbatý.
"Pokud se mu někdo podíval do neforemného obličeje, spatřil čtverhranný nos, podkovovitá ústa, maličké levé oko, zakryté huňatým zrzavým obočím, zatímco pravé oko se téměř ztrácelo pod ohromnou bradavicí, neuspořádané zuby, tu a tam vylámané jako cimbuří pevnosti, odulý ret, přes nějž přečníval jeden zub jako sloní kel, a bradu s dolíkem. Ohromná hlava, na níž se ježily zrzavé vlasy, mezi oběma rameny obrovský hrb, jehož protějšek se rýsoval zpředu; stehna i nohy tak podivně zkroucené, že se mohly dotýkat jen koleny a zpředu se podobaly dvěma srpům, jejichž držadla se dotýkají; chodidla široká, ruce obludné. Je zavalitý a téměř stejně široký jako vysoký, hranatý jak krychle."
I přes svou neforemnou postavu je velice mrštný a silný.

Ve čtyřech letech jej cikáni nastrčili jedné vesničance místo její dcery, jíž jí ukradli. Čtyřleté pokřivené dítě vystavili jako nalezence. Tam se ho ujal kněz Klaudius Frollo, který ho vychoval jako vlastního. Quasimodo si ke knězovi vypěstoval neuvěřitelně silné pouto. Byl jediným člověkem, s nímž si udržoval kontakt. Quasimodo se nikoho a ničeho nebál, respektoval a poslouchal pouze kněze. Ve čtrnácti letech se stal zvoníkem v chrámu Matky Boží, kde mu zvony protrhly ušní bubínek a on ohluchl. Od té doby skoro nemluvil, jen v největší nutnosti. Vyrůstal v chrámu úplně sám, lidem se vyhýbal, protože se ho všichni štítili a báli. Sochy, se kterými si celé hodiny povídal a svěřoval se jim, a zvony, jejichž hlas jako jediný mohl slyšet, byly jeho jedinými přáteli. Chrám se stal celým Quasimodovým světem.
"Když se takto rozvíjel neustále v duchu katedrály, když v ní žil, spal a téměř nikdy z ní nevycházel, podléhaje v každém okamžiku jejímu tajemnému tlaku, ponenáhlu dospěl k tomu, že se jí podobal, že v ní, abychom tak řekli, zapustil kořeny, stal se její neoddělitelnou částí. Jeho přečnívající úhly zapadly, do ustupujících úhlů budovy a zdálo se že je nejen jejím obyvatelem, nýbrž i jejím přirozeným obsahem. Byla jeho domovem, jeho doupětem, jeho schránou. Mezi ním a starobylým chrámem vyvinula se tak hluboká a bezprostřední sympatie, tolik skrytých i zjevných příbuzností, že s ní srostl podobně jako želva se svým krunýřem."

Působil zlým a přímo strašidelným dojmem, ale v hloubi duše byl citlivý a schopný opravdových citů. Jediný člověk, který oslovil jeho srdce, byla Esmeralda, jíž věnoval veškerou svou lásku a byl pro ni ochotný i zemřít. Když Esmeralda i Frollo umřeli, on ztratil všechno, co miloval. Zmizel a až za pár let našli jeho kostru, jak objímá kostru Esmeraldy.