Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• nepřímá charakteristika Šťastného prince z Wildovy stejnojmenné pohádky
• forma: deníkové zápisky Šťastného prince

Milý deníčku, dnes jsem pomohl jedné matce s malým synem. Potřebovala to. Byl to dobrý pocit, ale už mi nezbývá mnoho drahých kamenů. Z mého bývalého celopozlaceného těla zahuštěného vytesanými detaily a zasazenými diamanty, safíry a jinými drahokamy se stalo spíš pusté a prázdné místo. Jako vylidněná pláň, kde zbyly jenom valy a prohlubně, které zde lidé zanechali. Už se na mě lidé ani nedívali. Kdo by se taky otáčel na zpustlé místo, kde jakýkoli život zanikl. Byl jsem jako opadavý strom, jenž v létě všechny dokázal ukrýt ve stínu a v zimě na něj všichni zapomenou. Přitom i takový strom v zimě zastává důležitou úlohu. Pomoc, které si lidé nevšimnou, je pro ně neexistující. Ale já jsem rád, že té matce a jejímu synovi je teď líp, doufám v to.

Byl jsem slepý, tehdy. Dřív jsem na svět nahlížel očima nevinného a ničím poznamenaného člověka. Všechna bída, hlad a nemoci mi byly vzdálené jako jiné galaxie ve vesmíru, o nichž nemám ani zdání. Jenže potom, potom to nešlo. Koukat se, jak lidé umírají prakticky za chůze a...jak nežijí, ale přežívají. Ze dne na den. Zaslouží si víc. Život se k nim nezachoval správně. Jsou trestáni za věci, na kterých neměli podíl. Proč je jenom na světě tolik nenávisti? Nemůžu to ignorovat. Jakákoli letargie z mé strany bude potrestána sebenenávistí a výčitkami. Výčitkami, kvůli nimž bych raději nebyl, než abych s nimi musel žít. Kde je vlastně hranice mezi pomocí a sebedestrukcí?

Milý deníčku, dnes už asi naposledy. Došlo mi to. Jsem jenom socha, pouhá socha. Už nic nezmůžu. Poslední kameny jsem věnoval všem chudým. Co já tady vůbec dělám? Vždyť už nemám žádnou funkci, žádný smysl. Jsem naprosto bezvýznamná součást všech měšťanů, kteří se mě chtějí zbavit kvůli mé holé hanebnosti... Já jim vyhovím. Už zde pro mě není jediný lidský život, který bych mohl spasit, tedy ať zde již nepřekážím...