Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Šla jsem večer domů z kina, takhle divný pocit už jsem dlouho neměla. Pořád jsem měla hrozný tušení, že se něco muselo stát. "Co by se asi tak stalo, prosím tě," uklidňovala mě kamarádka, které jsem o svém tušení pověděla. Konečně tramvaj zastavila na zastávce, kde vystupuji. Rozloučila jsem se a vydala jsem se domů. Než jsem odemkla domovní dveře, dvakrát mi spadly klíče na zem. Nevím, co mě tak rozrušilo, možná černé auto před naším panelovým domem. "Ale neblázni, jedno auto, je tu přeci spousta aut," uklidňovala jsem se. Konečně jsem za sebou zabouchla dveře bytu. Okamžitě mě uhodily do očí cizí boty. To už jsem cítila hodně nepříjemný pocit v žaludku. Otevřela jsem dveře kuchyně. Seděl tam vysoký štíhlý pán v dlouhém černém plášti, měl zachmuřený obličej. Vedle něj seděla máma, brečela. Oba dva se na mě podívali takovým výrazem, že nebylo potřeba nic vysvětlovat. Nechtělo se mi pořád věřit tomu, co jsem měla na mysli. "Jak?" zeptala jsem se. "Váš tatínek měl nehodu, vrazil do něj opilý, nezletilý kluk," pověděl mi ten vysoký pán. Stála jsem bez pohnutí. Nebyla jsem schopna zpracovat větu, kterou mi cizí člověk řekl. Okamžitě mi ztuhly všechny svaly. Stála jsem tam tak bez výrazu docela dlouho, konečně jsem se pohnula. Odešla jsem do pokoje, kde jsem se schoulila na postel a rozbrečela.

Proč on? Vždyť to byl dobrý člověk. Na všechny byl hodný a milý. I když byl v práci a přišel nějaký nevrlý zákazník, který byl hrubý a drzí, vždy s ním jednal s úctou a s veškerou slušností. I když trávil v práci mnoho času, vždy si pak udělal volno a zval celou rodinu někam na víkend do přírody, kde si nás užíval, jak nejvíc mohl. Blbnul s námi ve vodě i ve sněhu, připravoval nám různé překvapení, hlavně abychom se měli dobře a ani chviličku se nenudili. I když pak nebylo možné jet třeba na celý víkend pryč, vzal nás alespoň na večeři do pizzerie, aby mohl být s námi. Mámě nosil kytky, neustále jí říkal, jak jí to sluší a jak ji má rád. Málokdy jste mohli vidět tohohle člověka se rozčílit. Byl to vždy klidný člověk, který neřešil zbytečné věci. Ale co nenáviděl, byly lži a přetvářky. Miloval, když mu lidé říkali upřímnou pravdu. Chtěl, abychom mu důvěřovali, ale zároveň chápal větu "Nechci o tom mluvit". Na tohle byl dostatečně tolerantní. Byl to velmi dominantní typ - když věřil, že má pravdu, snažil se ji prosadit za každou cenu, což bylo občas hodně nepříjemné. Ale když by se takhle dobrá chyba trošku přehlídla, mohla bych s klidným svědomím říct, že tenhle člověk byl vynikající a rozhodně to byla nezaměnitelná, přímo jedinečná osobnost. Mohla jsem za ním přijít s jakýmkoliv problémem a on mě vždy vyslechl až dokonce, řekl mi na věc svůj názor nebo mě utěšil, třeba i zavtipkoval, aby ulehčil situaci. Tak proč zrovna on?

Jenže čas již nic nevrátí a mně zbude jen vzpomínka, jen ta. Jenže můj život jde dál a to bez osoby, která ze mě udělala to, co jsem dnes. Jsem hrdá na to, jaký to byl člověk. V mých vzpomínkách zůstane jen v dobrém...