Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Tématem mé slohové práce je vlastní charakteristika. Nejenže se dozvím, jak vidím sama sebe, ale také mi to třeba pomůže se zamyslet nad některou ze svých chyb. Pokud to bude v mých silách, pokusím se ji odstranit.

Světlo tohoto světa jsem spatřila 1. října 1990 v pardubické porodnici. Tatínek si přál, abych se jmenovala Jitka po mamince. Pokud k tomu přidám příjmení Novotná, vznikne celkem obyčejné a ničím výjimečné a zajímavé jméno. I když mám dva bratry - Stanislava a Martina - dalo by se říci, že jsem jedináček. Mí bratři jsou o třináct let starší než já. Oba jsou ženatí a mají vlastní rodiny. Takže jsem nejen dcerou, vnučkou a sestrou, ale také švagrovou a brzy i dvojnásobnou tetou. K téměř ročnímu synovci Pavlovi přibude neteř Lucie. Se svými rodiči a dědečkem žiji v rodinném domku v Holicích. Když jsem byla malá, žila s námi i babička. Ta v mých pěti letech zemřela. I když jsem byla ještě malá, dodnes si pamatuji, jaké to bylo, když žila ještě s námi.
Jako miminko a později i jako malá holčička jsem byla obletována svými brášky a jejich kamarády, kteří si mne chtěli pochovat. Mé narození se ovšem neobešlo bez komplikací. Po porodu se rodiče dozvěděli, že mám vrozenou rozštěpovou vadu, proto jsem byla převezena do Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze, kde jsem se ve třech měsících podrobila operaci rtu. Ta naštěstí dopadla dobře a já se další operace zúčastnila až letos v březnu, kdy mi ret ještě trochu vylepšovali. Rodiče se ze štěstí, že mají svou dceru konečně doma, neradovali dlouho. V půlroce jsem dostala zápal plic a ocitla jsem se opět v Praze. I tentokrát mi lékaři pomohli a já brzy byla doma u rodičů a sourozenců. Třetí a dosud nejhorší komplikací mého života byl úraz na kole. Bylo mi šest let a jela jsem s maminkou od rybníka Blažkovce. Spadla jsem z kola a zlomila si spánkovou kost. Lékaři říkali, že jsem měla dost velké štěstí, protože jsem mohla ohluchnout, ale mě to tak nepřipadalo. Čtrnáct dní v nemocnici, kdy jsem se nesměla pohnout, pro mě byly utrpením. Lékaři mě naučili najít opět rovnováhu a chodit. Ještě dlouho po této události jsem se bála usednout na kolo, to se již naštěstí změnilo a já tento dopravní prostředek denně využívám.
Ve třech letech jsem nastoupila do mateřské školy na Starých Holicích. Tady jsem strávila tři roky a našla si tu spoustu kamarádů a kamarádek, se kterými jsem poté nastoupila na Základní školu Staroholická. Mezi nimi byla i jedna malá blonďatá dívka, kterou jsem zprvu neměla ráda, dalo by se říci, že jsem ji nesnášela, ale brzy jsem poznala, jaká je ve skutečnosti a stala se mou nejlepší kamarádkou. Je jí dodnes. Prošli jsem spolu základní školou a nastoupily jsme společně na Gymnázium Dr. E.Holuba, kde již pět let sedíme v jedné lavici. Myslím, že pokud také společně odmaturujeme, naše cesty se rozpojí. Chtěla bych vystudovat vysokou školu a stát se hygieničkou nebo pracovat u potravinářské inspekce. Ještě mám ale čas si toto všechno rozmyslet a kam nakonec půjdu se ještě uvidí. Také bych si přála cestovat. Nejvíce mě láká Kanada, Indie a Japonsko.
Můj vzhled by se dal popsat jedním slovem - nezajímavý. Měřím pouhých 155 centimetrů a jsem silnější postavy. Mám hnědé trochu kudrnaté vlasy obohacené blond melírem. Mám tmavě hnědé oči a řasy, větší nos a širší rty s malou jizvou, která se táhne od nosu. Většinou nosím sportovní oblečení - džíny a tričko, ale ráda si obleču také sukni a halenku. Můj celkový vzhled ještě doplňují brýle, které nosím již od školky.
Už od školky mám spoustu zájmů, které se časem mění za jiné. Ve školce jsem začala hrát na zobcovou flétnu, aby se spravil můj problém s dechem. Docela mě to bavilo, ale v páté třídě vystřídala flétnu kytara, na kterou hraji dodnes. V první třídě jsem začala chodit tancovat do ZUŠ. Nejdříve mi to přišlo jako nuda, ale později to bylo bezva odreagování. Bohužel to přestalo s nástupem na gymnázium, a tak skončila i má baletní kariéra. Dalším ze zájmů, kterým jsem se věnovala, byla výtvarná činnost, opět při ZUŠ. To mě asi bavilo ze všeho nejvíc. Paní učitelka tvrdila, že mám talent a já tak své rodině nadělila k Vánocům nejeden zarámovaný obraz vlastní výroby. Ale všechno jednou končí, a tak skončila i má výtvarná činnost. Nebylo to tím, že by mne to přestalo bavit, ale paní učitelka odešla do důchodu, a ta, co nastoupila po ní, nebyla tak dobrá. Také ráda čtu, musím přiznat, že nejraději mám historické romány. Naopak nesnáším povinnou četbu, ale nezbývá mi nic jiného, než si ji přečíst také. Také koukám na televizi. Nejčastěji sleduji Ordinaci v růžové zahradě a Ulici. Mimoto jezdím také na kole, v zimě lyžuji a bruslím a v létě plavu.
Jediným z koníčků, který mi vydržel od druhé třídy, je skauting. Pro mnohé lidi je to něco nepochopitelného, nebo si dokonce myslí, že skauti patří k nějaké sektě, ale mi neděláme nic špatného, ba naopak, snažíme se pomáhat lidem a vychovávat děti, aby si v životě dokázaly poradit a postarat se sami o sebe. Zde v Holicích má skautské středisko šedesát dva členů. V mé družině nás je osm, a dalo by se říci, že jsme nerozlučnými kamarádkami. Scházíme se cca jednou měsíčně v klubovně, kde probereme různé věci. Od kluků až po akce, na které bychom mohly vyrazit nebo které uspořádáme. Bez skautu si svůj život nedovedu představit, protože mě žene neustále dál a dál.
Spousta lidí si o mně myslí, že jsem šedá myška tiše sedící v koutě. Občas to tak připadá i mně, ale není to pravda. Když se rozjedu, tak to stojí zato. Maminka mi často říká, že jsem jak utržená ze řetězu a měla bych se krotit, ale někdy to nejde. Také říká, že bych se měla víc snažit něčeho dosáhnout, ale já pokud o něco stojím, tak si zatím jdu. Bohužel - nebo snad bohudík - neumím tzv. chodit přes mrtvoly a snažím se brát i ohled také na ostatní. Myslím si, že k mým dobrým vlastnostem patří dobrosrdečnost, ochota pomoci a mlčenlivost (nejsem slepice, abych každé tajemství vykdákala do světa). Naopak mezi ty špatné patří lenost a nepořádnost.
Pokud mám teď shrnout to, jaká jsem a v čem že se to mám změnit, tak musím říct, že nevím. Ne že bych nenašla něco, co se mi na sobě nelíbí, ale také musím říct, že je něco, co se mi na sobě naopak líbí. Ale nikdo není bez chyb a i já své chyby časem odstraním. Myslím si, že každý člověk je unikát a nikdy by neměl nikoho napodobovat. Proto se i já snažím žít svůj život sama za sebe a být sama sebou, abych nemusela nikdy nikoho napodobovat.

Tuto svou slohovou práci bych chtěla zakončila citátem od pana Jana Wericha: "Mít rád lidi a milovat lidi, to je celé tajemství a snad jediný recept na štěstí. Kdo myslí jenom na sebe, ochudí jiné o sebe, ochudí sebe o jiné, zakrní a zahyne."