Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Ahoj mami!

Rozhodla jsem se Ti napsat, abych vysvětlila některé události posledních dní. Jde o to, že mne již nebavilo zůstávat na místě, na kterém na mě tak moc doléhá minulost. Už jsem nechtěla vidět jejich tváře, smějící se mi přímo do obličeje. Je strašné procházet se místem, kde se událo tolik hrozných událostí. Musela jsem odtamtud vypadnout, hned. Chtěla jsem Tě pozvat na návštěvu do svého momentálního bydliště, ale teď už je na to stejně příliš pozdě.

Ano, sbalila jsem si některé své věci a naprosto bez vysvětlení opustila náš dům. Promiň, mami, ale musela jsem to udělat, jinak to prostě nešlo, neměla jsem na vybranou. Díky stopování jsem se dostala téměř na druhý konec naší republiky, došla do nejbližšího většího města, kde jsem se nakonec usadila. Neměla jsem téměř žádné peníze a musela se nějak živit. Jenže žádnou práci jsem nikde nemohla sehnat, proto jsem se rozhodla živit tak trochu protizákonně. Začala jsem prodávat heroin a stýkat se s velmi podivnými lidmi. Peníze z prodeje mi však brzy přestaly stačit, a tak jsem se dala na krádeže.

Jednoho dne jsem ozbrojena zbraní vyrazila vyloupit jedno zlatnictví. Ale zrovna v momentě, kdy jsem prodavačce ve zlatnictví držela zbraň u spánku, uslyšela jsem za sebou zvuk policejní sirény. Odhodila jsem zbraň, přeskočila stůl a snažila se co nejrychleji ze zlatnictví dostat pryč.
Přebíhala jsem co nejrychleji ulici, věda, že mi za zády běží nejméně tři velcí muži oděni v policejních uniformách. Jak jsem tak běžela přes tu velikou silnici, nestačila jsem se ani rozhlédnout a už jsem letěla vzduchem. Muselo mě srazit auto...

Probudila jsem se až v nemocnici. Stal se zázrak, mami, budu žít, ale už se nikdy nepostavím na nohy, už nikdy nic nebude takové, jaké bylo dříve.
Mé tělo se cítí dobře, nic mě nebolí, ale má duše umírá studem. Každý den než usnu, říkám si, jestli se náhodou něco nepokazilo a dožiji se rána. A to je tedy důvod, proč Ti teď píšu. Chtěla bych, aby to mezi námi bylo takové jako dříve. Byla bych moc ráda, kdybys mi vše odpustila, stejně jako já Ti už dávno odpustila tu tvou minulost.

Tímto Tě srdečně zvu na návštěvu do svého nemocničního pokoje č.13 na JIPce v Brně. Zavolej mi a řeknu Ti víc.
Vše si musíme v klidu vyříkat.

A co Ty? Jak se máš? Daří se Ti dobře?
Moc ráda Tě zase uvidím, ani nevíš jak...
Klidně mi můžeš přinést něco hezkého, také tady pro Tebe něco mám!
Všechny pozdravuj a měj se krásně.

Tvá (ne)milovaná dcerka

PS: Miluji oříškovou čokoládu.