Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Ahoj Verčo,
proč mé oči se pokaždé, když myslím na něj, zalijí slzami a srdce krvácí. Není to smutek, je to hřích! Vím, že kvůli němu plakat nesmím. Vše časem zmizí, ale rány se hojí dlouho. Nechci už přemýšlet, snít a snad i s Vámi tady na té zemi být. Vždyť on ve mě zabil všechny naděje. Zase jsem "upadla" já až na dno. Nevím, proč se tolik trápím. Není to sice vidět, ale v hloubi duše to cítím a ničí mě to čím dál víc... Jak to mám jen zastavit? Je tak hrozné darovat někomu srdce a ještě odpornější je to, že ti ho pak celé zlomí a nevrátí, když nevybojuješ si ho zpět... Dokážu ještě milovat, to vím, ale co když se opět stane to samé? Co pak? Je mi snad souzené to, že budu do smrti rozdávat svou lásku, až z ní nezbyde vůbec nic, vše ve mně se ztratí a mé srdce zůstane prázdné? Proč? Dodnes se ptám... Sama nevím, kvůli čemu se trápím, mé pocity jsou tak smíšené, že rozeznat to, který z nich je láska, je těžké. Nejde nenávidět člověka, který ti zlomí srdce, můžeš ho jen litovat..a to já dělám. Nelitují toho, že jsem ho poznala, ale toho, že je další z těch, kteří přebývají, tzn. jsou na nic. Dokážou člověku jen ublížit a zbořit mu vysnění sen. Už vím, čemu se také dá říkat nespravedlnost. Strašné jsou také pocity, když vím, že jsem takového člověka chtěla milovat po celý život a dát mu svou lásku a srdce. Vzal si to vše, ale ještě neví, že už dávno není "držitelem" tohoto pokladu. Od poslední chvíle, co tu byl, vzala jsem si to vše zpět. Bitva skončila, ale vyhrála jsem já. On nemá nic, jen sám sebe, sobec. Nikdy bych nevěřila, že tohle o něm budu jednou psát, ale pod skrytým, nesmělým úsměvem provalil se lhář a obyčejný "smilník", jak mohla jsem ho vyvyšovat nad anděly, vždyť patří do pekla. Nikdo z nás není bez hříchu, ale nic horšího jsem nevymyslela. Měla jsem ráda jeho úsměv, oči a dokonce i chyby a teď? Je snadné říct "nenávidím" je, ale to není pravda, ne nenávidím, ale staly se pouhými obvyklými věcmi, které už nic neznamenají - tak jako on. Snad pochopíš všechna má slova. Je to skoro jako šifra, ale myslím, že mi rozumíš. Neumím jinak psát než v ironii, básních a snad i někdy drama. Přikládám ti k tomuto dopisu ještě jiné, které jsem mu dala v době, co tu naposledy byl, abys věděla, že on mě vůbec nechápal a snad ani nechtěl pochopit to, že chtěla jsem být jedinou v jeho životě a on v mém. Teď a ani jindy už to tak naštěstí nebude, protože mi ukázal pravou tvář, však i přes tuhle chybu jsem ho chtělá dál milovat, ale už to nešlo a jsem ráda. Je to zlý člověk. Sama víš, s kým bych chtěla teď trávit dny, líbat jeho ústa a říkat: mám tě ráda, už ne miluji tě. To počká. Milovat můžeš jednou, věděla jsem to předtím a vím to i teď, jen si přeji, aby ta chvíle nastala a trvala hodně dlouho, klidně do konce života. Mám Tě ráda, má nejlepší kamarádko. Tebe snad ani nemůžu si jen vážit, měla bych Tě uctívat, protože to, co pro mě děláš a co jsi vždy dělala, byly ojedinělé chvíle, které se už moc nestávají. A já Ti za to děkuji.
Pa, Tvoje Sandruška