Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Drahá Janičko,
vzpomněla jsem si na Tebe a řekla si, že bych Ti mohla napsat dopis o tom, co teď prožívám.
Začal nový rok a mně z toho běhá mráz po zádech. Začínám si pomalu uvědomovat, že už za pár měsíců mě čeká ta obávaná "zkouška dospělosti". Pamatuješ si, jak jsme si jako malé holky plánovaly, že budeme chodit do stejné střední školy, že společně zvládneme maturitu a přijímací zkoušky na vysokou školu? Bohužel osud to chtěl jinak a my se rozdělily.
Jsou časy, kdy jsem Tě velmi potřebovala, potřebovala jsem dodat odvahu, ale hlavně jsem potřebovala slyšet větu, kterou jsem slýchala od Tebe. Větu, která mi dodala odvahu. Říkalas: "Ty to zvládneš," a to byla ta slova, která mi tolik pomáhala.
Poslední dobou se cítím unavená kolotočem všedního dne, zklamaná z minulosti a obávám se budoucnosti. Problém asi není v ostatních lidech, ale ve mně, jsem snílek a to moc dobře víš. Vždyť Ty jsi nebyla jiná. Pamatuji, jak jsme spolu lehávaly u nás na posteli a snily. Snily jsme o budoucnosti, představovaly jsme si, jak bude vypadat svět a my za deset, patnáct let. A jak vše dopadlo? Úplně jinak, než jsme chtěly. Začínám chápat, že život se musí žít, ne snít.
My se tenkrát budoucnosti bály, nebyla to lehká doba. A možná proto jsme utíkaly do říše snů. Už jsem pochopila, že život není pohádka, kterou si vysním, je to občas tvrdá realita, ale je třeba to tak brát.
Maturita se blíží a i když mi ostatní říkají, že se jí nemusím bát, protože ji určitě zvládnu, bojím se. Kdo by se také nebál? Ve skrytu duše má strach každý student, kterého to čeká.
Zrovna myslím na to, že za dva týdny budu mít maturitní ples. Je mi líto, že Ty tam být nemůžeš. Těším se, ale říkám si, kdo ví, jak celý tento maturitní rok dopadne. Kolik z nás přijde znovu v září? Myslím, že snad u nás ve třídě to nebude nikdo, ale je tu pořád to slovo - strach.
Zažívala jsi někdy pocity osamocení? Vím, že ano, a proto také věřím, že právě Ty mě pochopíš. Nechovala jsem se k Tobě vždy nejlépe, ale mrzí mě to. Bohužel nejde vrátit čas a vše změnit. Byla jsem tenkrát uzavřená do sebe. Nejraději jsem se zavírala doma v pokoji, smutné je to, že jsi to nejvíce odnášela právě Ty - omlouvám se.
Poslední dobou mám podobné pocity. Nejlépe se cítím doma, nechodím mezi kamarády, které mám moc ráda. Vím, že to není správné. Nerada bych ztratila ty, ke kterým mohu jít s žádostí o pomoc, ale nemohu s tím nic dělat. Určitý podíl na tom má i škola. Nejenže se učím já, ale učím se i s bratrem a potom už na nic nemám náladu a nejraději si zalezu s knížkou do postele.
Nikdy jsem nebyla bavičem a to se nezměnilo. Vždy jsem raději pozorovala okolí, vnímala ostatní a snažila se Tě krotit. Doplňovaly jsme se, zatímco Ty jsi byla ta, která všude, kam přišla, přinesla smích a dobrou náladu. Já byla ta, která poslouchala a dokázala poradit. Ty jsi mě naučila se smát a mít radost jen tak, bez důvodu. Já Tě naučila trochu se zamyslet nad světem, nad ostatními a nesoudit všechny dle vzhledu nebo výrazu. Děkuji Ti, hodně jsi mě naučila.
Chtěla bych Ti toho napsat ještě hodně, ale tohle byly ty nejdůležitější myšlenky, které se mi honí hlavou.
Je mi moc líto, že už tu mezi námi nejsi. Byla jsi osoba, která pro mě moc znamenala a bude znamenat do konce života. Děkuji Ti za vše.
S pozdravem Andrea