Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Mému dávnému příteli,
jenž je mi dnes připomínkou dní minulých. Připadá mi to jako roky, co jsme spolu naposledy mluvili. Nebo jsou to pouhé dni, či vteřiny? Tvá slova mi vždy zněla v hlavě jako zvony katedrály - ne a ne přestat... Přání a touhy, s nimiž jsi se svěřil, byly mým světlem na konci tunelu, střídavě pohasínalo; nikdy však nezhaslo docela.
Tento dopis píši tak jako mnozí přede mnou. Je to list posledních slov, plný zármutku a žalu, já však nelituji. Za svůj život jsem slyšela mnoho slov - mých, tvých, cizí hlasy, jež mě nabádaly k uposlechnutí, šepoty za potemnělých nocí, výkřiky ze tmy a výhružky lidí v bílých pláštích rezonující čtyřmi zdmi, které mě obklopovaly déle, než si jsem schopna pamatovat.
Po dlouhá léta života v místnosti bez emocí a barev jsi mi říkal: "Uteč! Nic nás tady nedrží..."
Chlácholil si mě, když jsem se marně snažila zapudit tvůj hlas - ten, co byl vždy u mne; v dobrém i ve zlém. Hlas, který mi naháněl hrůzu a zároveň mi dával vědět, že s ním jsem v bezpečí. Hlas, jenž jsem mnohokrát poslechla. Hlas, co mě opustil, když jsem prchala černou nocí pod kupolovitou klenbou hvězdnaté noci.
Můj spřízněný přítel; můj nenáviděný odpůrce; můj rádce; můj soudce. Ty, kterému jsem naslouchala - vábitel rozvrácené duše...
Opustil si mne a já stála na travnaté homoli, upíraje pohled vzhůru, měsíc vrhal stříbrný svit na mé promočené, slané tváře. Odpouštím ti za tvůj útěk, neb jsi mi splnil mé přání - odcházím s jiskrou v oku a touhou dostat se na místo bez bílých plášťů, stínů a šepotavých hlasů.

Bývaly doby, kdy jsem měla přátele. Na tyto chvíle vzpomínám a tehdejším blízkým přeji, aby v nerozhodnosti neposlouchali své vnitřní hlasy.

S upřímnou soustrastí mému druhému já,

Jana Pánková

Bílý obrys na orosené trávě se pomalu roztékal a policejní důstojník nadepisoval štítek:
Jana Pánková
† 27.9.2021 UZAVŘENO
sebevražda