Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Na rozloučenou...
...moc dobře vím, že láska není jen o červených růžích, o srdíčkách a vášnivých polibcích pod noční oblohou plnou hvězd. Tato prvotní fáze zamilovanosti trvá jen pár dní, možná pár měsíců... Stejný začátek - tisíce a tisíce poslaných SMSek, tolik protelefonovaných hodin, tolik probdělých nocí. Život jako na tom nejmodřejším obláčku v tom nejrůžovějším světě. A konec. Zamilovanost opadne - a pak už je tu "jen" ta láska. Ta vytrvalá, dokonalá, věčná láska. Ty slůvka mít rád, milovat.
Ty chvíle, co jsme byli spolu, se nedaly ničím nahradit. Cokoliv jiného bych vyměnila za pár minut s Tebou, za Tvou blízkost. I když jsme byli daleko od sebe, věděla jsem, že JSI. A to mi dodávalo sílu, díky tomu jsem existovala, žila, smála se a byla šťastná. Občas jsem v noci schovávala hlavu do polštáře, který ochotně vpíjel mé slzy, ve kterých bylo ukryto všechno trápení a bolest, jež jsi mi způsobil. Ale netrvalo dlouho a to usmíření bylo snad ještě sladší než perníkové srdce, které jsi mi přinesl. S opovržením jsem sledovala zamilované telenovely, byla výbornou rádkyní svým kamarádkám na téma rozchody. Vše brala s nadhledem, protože mě se to netýkalo. Měla jsem Tebe a to bylo pro mě to nejdůležitější. Netoužila jsem po nikom jiném... Častokrát jsem Ti ubližovala, byla protivná, nadávala Ti... Ale proč? Snad abys byl ještě dokonalejší? Nevím... Přitom jsem milovala i všechny Tvoje chyby, i když jich nebylo málo... Byli ale Tvojí součástí.
Jediné co jsem postrádala, byla Tvoje láska ke mně. Měl jsi mě rád, ale já to neviděla, nebo nechtěla vidět. Nebo jsi mi dával míň lásky než já Tobě... Nevím a už to nikdy nezjistím. Byla jsem hloupá a naivní. Slova jako rozchod jsem nebrala v úvahu. Byla jsem si jistá, že budeme spolu. Jak dlouho, to nevím. Ale prostě budeme. Plánovali jsme naši budoucnost, tolikrát to bylo hlavní téma našich rozhovorů... Patříme k sobě. Ty a já. Tečka. Zvykla jsem si na Tebe. Chybí mi Tvoje zprávy, Tvůj úsměv, Tvoje pohlazení a obejmutí, když mi bylo nejhůř. Všechno jsme spolu nějak vyřešili, i když to kolikrát byl tvrdej oříšek. Uměl jsi věci, které jiní neumí. Které sem měla tak ráda. Patřily k Tobě...
Jako bych ztratila půlku sebe. Jasně, člověk zapomene, otřepe se a jde dál. Ale nic nenahradí to, co je pro mě ze všeho nejdůležitější. Teď můžu mít všechno, co si jen budu přát. Ale to, co si přeji nejvíc, nemám a mít už nikdy nebudu. Tvou lásku, ničím a nikým nenahraditelnou. Bohužel.
Netušila jsem, že mě to taky potká. Byla jsem si Tebou příliš jistá. Nelituji toho, že jsem Tě potkala. Lituji toho, že to tak skončilo. Kdybych mohla vrátit čas, udělala bych všechno jinak. Třeba tak, abychom teď mohli být spolu, držet se za ruku a...prostě být spolu. Víc nepotřebuji. Já to ale neumím, nemám schopnost přesvědčovat ostatní a vnucovat jim něco, co sami nechtějí. Není mi patnáct, ani nemluvím o měsíčním vztahu. To, co právě skončilo, trvalo přes dva roky a byla to jedna z nejdůležitějších etap v mého života. Hrál si v ní hlavní roli. A za to Ti děkuji.