Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Zdravím Tě, krásná neznámá...

Právě jsi otevřela dopis a jsem jsi téměř jistý, že váháš, jestli je vůbec adresovaný Tvé osobě. Přeci jen dopis jsi naposledy dostala před mnoha lety ještě v době, kdy neexistovaly mobilní telefony a všechny ty moderní komunikační prostředky, nemám pravdu? Ano, mám, já vím, jelikož dopisy se v dnešní době prostě "nenosí", ale já jsem se rozhodl Ti těchto pár slov sdělit hezky postaru, na papíře. Určitě jsi v téhle chvíli nadmíru překvapená a napjatá, co já jako neznámý adresát Ti vlastně chci sdělit. Neměj obavy, jsou to jen hezké věci.

Se vší slušností bych se Ti měl v prvé řadě nejprve představit, ale stejně by Ti moje jméno nic neřeklo. Můžu Ti prozradit, že se prozatím bohužel neznáme, tedy svým způsobem ano, ale pouze od vidění... Netuším, jestli mě máš nějak zafixovaného, i když doufám, že kdybys mě spatřila, hned budeš vědět, o koho jde. Poprvé jsem Tě uviděl kdysi dávno a tohle setkání z minulosti v paměti už opravdu nevylovím. Mrzí mě, že se známe pouze od vidění, avšak i tak vím, že mě na Tobě něco zaujalo, a když jsem nedávno vedle Tebe seděl v autobuse cestou domů, měl jsem obrovské nutkaní Ti říct, cože to vlastně je; možná to byla Tvá příjemná vůně parfému nebo Tvůj prozařující úsměv, který - ač byl krátký - patřil určitě pouze mně. Bohužel jsem v té chvíli nenašel dost odvahy, abych vyjádřil své pocity. Snad to nebyla jediná příležitost, jak s Tebou navázat kontakt pro dalších deset let, jelikož pokaždé, když zamířím na nějakou společenskou akci v okolí, Tě nikde nemůžu potkat, ať se dívám, jak se dívám. A to se přiznám, že jsem vůči této okolnosti pozorný. Nevím, možná společnost v takové míře nevyhledáváš a máš introvertní povahu, ovšem já vím, že pokud si budu usilovně přát, abych Tě na nějakém místě potkal, osud tomu bude nakloněn. Není to zase tak dávno, co jsem Tě zahlédl, jak kráčíš po ulici kolem našeho domu. Než mě vůbec stačilo napadnout vyběhnout ven, přistihl jsem se, jak Tě sleduji z okna úplně omámený... Ty sis mě samozřejmě vůbec nevšimla. Vidíš, tím pádem jsem měl už dvě šance Tě zaujmout a ani jednu jsem nevyužil. Velmi by mě zajímalo, jaké že máš koníčky, co Tě zajímá, jaké máš názory a myšlenky, prostě a jednoduše moje přání je si s Tebou popovídat o čemkoliv, a stačilo by mi jen pár minut. Za splnění tohoto přání bych obětoval leccos. Je to zvláštní, ještě se mi v mém relativně krátkém životě nestalo, abych měl k někomu takovou náklonnost a přitom ho znal jen povrchně, takřka vůbec - vždyť já ani neznám Tvoje jméno! Počítám s tím, že pokud se jednou potkáme a dáme se do řeči, bude tu i ta možnost, že si vůbec povahově nepadneme do oka a na to setkání radši zapomeneme. Ale cítím, že tohle se nestane, že situace bude přesně opačná.

Snad Tě tento dopis zaujal a neskončí v koši anebo v zapomnění, budu čekat Tvou brzkou odpověď.

A co teď udělám, jakmile dopíši tyto řádky? Vstanu od stolu a půjdu se podívat k oknu... Ne kvůli tomu, jestli je jasné nebe, či zda venku prší, ale abych zjistil, jestli v pokoji ještě svítíš, nebo zdali už jsi v říši snů. A pokud Tě v tom oknu zahlédnu, zamávám Ti. Měla bys vědět, že od sebe bydlíme malý kousek, ale přece jsme si tak vzdálení...