Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

V Tachově 2. června 2008

Milí lidé!

Chtěl bych vám něco povědět.
Asi není celkem běžné, že by nějaké zvíře psalo dopis, ale věřte, že bych se vám rád s několika věcmi svěřil. Bohužel, naší nevýhodou je, že jsme, jak vy lidé říkáte, němé tváře, a proto nedokážeme sdělit naši radost a štěstí nebo naopak smutek a trápení. Tak vám zkusím formou tohoto dopisu povědět svůj příběh...

Jak jsem přišel na svět
Narodil jsem se své psí mamince asi před dvěma lety jako jedno z pěti štěňat. Moje sourozence si již velmi brzy odnesli hodní lidé domů a já zůstal sám. Každý den jsem na ně myslel a doufal, že se mají dobře. Stýskalo se mi po nich a mrzelo mě, že taky nemám hodného pána, který by se o mě staral a měl mě rád.

Můj nový pán
Jednoho dne k nám zavítal nějaký muž. Ptal se, jestli mé mamince zbylo ještě štěně, že by si jej rád vzal. Já tehdy myslel, že se na mě konečně usmálo štěstí a rozběhl jsem se k němu. Hned ten den si mě odvezl. Ano, ty začátky byly krásné. Měl jsem svou vlastní boudu s velkou zahradou, každý den jsem dostával teplé jídlo a já byl šťastný, tak šťastný! Můj pán mě bral na procházky, hrál si se mnou, trénoval mě... Užívali jsme si jeden druhého.

Osudový zlom v mém životě
Ale tento krásný čas bohužel netrval věčně. Po několika týdnech přišel můj pán domů naštvaný, rozčilený a sprostě nadával. Z toho, co říkal, jsem pochopil, že už ho v práci nechtějí a on musí odejít. Nejdříve chodil pryč a snažil se najít jinou práci, ale k ničemu to nevedlo. Po čase s tím přestal a raději chodil do hospody. Domů se vracel vždy až v noci a opilý.

Zlé časy
Zpočátku jsem si myslel, že tohle špatné období přečkáme a pak bude všechno zase jako dřív. Ale nebylo. Můj pán pil čím dál víc. Se mnou už si vůbec nehrál, a pokud na mě někdy promluvil, tak jen ošklivě. Večeře jsem už nedostával. Byl jsem závislý na tom, co jsem si někde vyhrabal nebo ulovil. O teplém jídle jsem si mohl nechat leda zdát.

Vždy může být hůř
Víte, vždycky, když si říkáte, že horší to být nemůže, přesvědčíte se o opaku. Stejně tak i já, můj pán mě začal bít. Stačilo, abych kolem něj jenom prošel a už jsem dostal ránu. Vybíjel si na mně svou zlost a já se nemohl bránit. Víte proč? Já ho totiž pořád bezmezně miloval, stejně jako na začátku. My psi máme rádi své pány, ať se k nám chovají jakkoliv. Ale bylo to čím dál horší. Na těle jsem měl tržné rány, srst špinavou, byl jsem vyhublý... Naštěstí si toho všimla naše hodná paní sousedka a zavolala k nám nějaké lidi. Ti k nám přišli a chtěli si mě odvést, můj pán na ně křičel a oni pak také. Nakonec si mě ale rovněž odvedli.

Kde jsem teď
Teď jsem ještě se spoustou dalších psů v útulku. Mám se tu celkem dobře, dostávám dobré jídlo a mám tu kamarády, ale přesto mi tu něco chybí. Chybí mi tu člověk, který by mě měl rád a povídal si se mnou, chodil se mnou na procházky... A tak každý den doufám a čekám, až si pro mě někdo přijde.

Moje prosba k vám
Tak to je celý můj příběh. Chtěl jsem, abyste se zamysleli nad tím, jak se vy lidé k nám někdy chováte. Vy nám můžete ubližovat a my se přitom nemáme jak bránit. To je nespravedlivé jednání, ne? Také bych vás chtěl poprosit, jestli byste občas nezašli do útulku a třeba si zde nevybrali nějakého pejska. Věřte, že my domov chceme stejně jako ostatní psi.

Děkuji vám, že jste si tento dopis přečetli.

S pozdravem

Váš pes