Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

před nedávnem jsem rozprávěl s jednou velice sečtělou dámou o literatuře. Náhodnému posluchači by to nejspíš vůbec nemohlo připadat jako klasický rozhovor na téma knih. Nejspíš by si byl tento kolemjdoucí pomyslel, že mezi námi probíhá nějaký zvláštní druh hádky, kdy se mluvčí absolutně nezajímají o část dialogu toho druhého a jen bez přestání křičí svoje příspěvky. Přesto právě tento netypický rozhovor mě přivedl k Vašemu dílu.

S touto paní jsme na sebe opravdu vzájemně křičeli, to přiznávám, ale slova která mezi námi poletovala byla naprosto nevinného charakteru. Tedy pokud názvy knih a jména autorů považujete, tak jako já, za nevinné. Během tohoto rozhovoru na mě dopadla otázka: "A co Kunderu, znáš?" Popravdě jsem odpověděl že nikoliv. Její jedinou reakcí byl šokovaný výraz. Po chvíli mlčení zřejmě potřebovala ujištění: "Opravdu???" Opakoval jsem, už poněkud zahanbeně, svoji původní odpověď a připadal si jako naprostý ignorant. "To napravíme," řekla a podala mi váš román Nesmrtelnost.

Nejdříve jsem k němu přistupoval jaksi nedůvěřivě. Poměrně dlouho jsem ho jen přenášel v tašce z místa na místo, dokud jsem nepocítil v autobuse takový nával nudy, že jsem byl ochoten použít na jeho zahnání cokoliv. Jediné "cokoliv", co jsem měl po ruce, byla Nesmrtelnost. Hned po první stránce jsem musel v duchu oné paní děkovat.

Dá se říct, že mi Nesmrtelnost změnila úhel pohledu na svět. Měl jsem pocit, jako bych viděl realitu skrz barevné sklíčko, skrz Vaši knihu. Detaily a spojitosti, které by mi běžně unikaly, začaly zřetelně vystupovat a já byl fascinován tím, jak pestrý tento svět je. Často jsem se musel pro sebe usmívat nad příhodou, která mi připomínala některou část knihy. Některé asociace se pro mě staly jakousi zkratkou pro vyjádření myšlenek, používanou jen uvnitř mé hlavy. Například když někam chvátám a míjím své okolí bez povšimnutí, vzpomenu si na Vaši úvahu o pěšinách (sama cesta je cílem) a silnicích (spojnicích bodů A a B) a řeknu si jen, že bych radši dal přednost chůzi po pěšině. Místo dlouhých úvah si vystačím s jedním slovem, které jen probleskne a už zpomaluji krok.

Netradiční forma knihy, kdy se prolínají hrdinové románu s reálným životem autora nebo třeba také s rozhlasovým vysíláním či zprávami v novinách, mě udržovala ve střehu. Snažil jsem se zachytit toto prolínání dříve, než bude odhaleno Vámi, přesto jste mě neustále překvapoval novými zvraty a zlomy. Do rozjetého děje vložit příběh stárnoucího Goetha nebo malíře Rubense, bylo odvážné, přesto dokonale promyšlené, neboť díky těmto vsuvkám jsem nemohl přestat číst, chtěl-li jsem zjistit, jak to dopadne například s Agnes, jež mi byla nejbližší.

Trochu mě udivilo, jak jistě jste manipuloval s historickými postavami a vkládal jim slova do úst. Například to setkání starého Hemingwaye a mladého Goetha v posmrtném životě mi přišlo přesně na hranici absurdity. Ale právě takové provokativní scény mě bavily nejvíce. I když musím říct, že velmi silnou konkurencí byly hříčky se zaběhanými literárními stereotypy. Čtenář automaticky očekává nějaký konkrétní vývoj situace, která se u Vás náhle obrátí úplně naruby a ještě udělá přemet. Hrdinovi, kterému se kniha věnuje několik desítek stránek, začneme všichni přisuzovat význam. Přesto bezejmenná dívka z druhé třetiny knihy poruší veškeré zvyklosti, když se jen tak objeví a zmizí si, aniž by cokoliv změnila. Pouze nás seznámí sama se sebou a vypaří se. A tak dále a tak dále...

Někdy jsem si Vás představoval, jak se nám-čtenářům tiše smějete, že jsme se zase nechali nachytat. Je pravda, že jste s námi hrál jen a jen podle svých vlastních pravidel. A my si to ochotně nechávali líbit, protože takovou hru, jakou jste nám předvedl Vy, jen tak někde nevídáme. A jako poslední žert jste nám v doslovu zanechal kompletní pravidla hry právě skončené.

Doufám, že je z mého neuspořádaného dopisu patrné, že jsem s Vámi hrál, nebo spíše nechával sebou hrát, s opravdovým potěšením a plný obdivu.

V úctě váš...