Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Drahý Viktore,

prominete mi snad tu troufalost oslovit Vás, snovače zmoudření Quijotova i vůdce prstů na krysařově píšťale, jako někoho, koho potkávám denně na ulici. Někoho, koho se ostýchám oslovit a vyzpovídat se mu se vším, co mne neustále strhává ke dnu. Anarchista, jenž vyletěl ze své kukly, jistě dovolí, abych odhodila roušku formálnosti.

Povězte, kde se v člověku bere ironie, satira? Rodíme se jako tabula rasa, nezasaženi šípem otráveným světonázory. Capart pobíhající vedle matčiny zástěry sotva užije dvousečné zbraně obratně skryté za laskavá slova. Kdy prvně ochutná člověk z kalichu přetékajícího hořkými postřehy, aby je mohl později rozdávat na potkání? A jak dlouho trvá takový sběr, aby vydal na jediný verš, strofu, stane-li se degustátorem poeta? S těmito všetečnými otázkami se obracím právě na Vás, krále ironických slůvek zrozeného na pomezí úsvitu dekadence francouzských prokletých básníků. Ani oni nešetřili poznámkami bodajícími, útočnými, a přece dobře míněnými...tedy většinou.

"Láska může být jen povrchní, ale nenávist důsledná," říkáte. Viktore, dokázal byste své milé, Zdence, pošeptat při intimní chvilce, že ji milujete, avšak pouze povrchně? Ve Vaších očích bych mohla číst jako v otevřené knize, jak by bylo už jen pomyšlení na to kruté. A páchání zlých věcí se přeci k literátovi nehodí... Anarchismus, neanarchismus. Anebo naopak? Měl by být právě básník, novinář či jiný pisálek poslem a sluhou špatnosti? Osobně si příliš nedokáži představit sebe v roli žurnalisty-kata. Člověku se sdělují pozitivní události lépe, jak by ne, je bytostí emotivní, již do strojově pracujících hodin přebývá kolekce citů.

Senzitivita Vás, mistře, obklopovala i při tvorbě vlastního závěru Don Quijotovy tragédie. Přetváření látky již utkané Cervantesem chtě nechtě muselo zanechat jisté stopy na vlastní struktuře přediva. Zvenčí bezstarostný Quijote v originálu nikdy neunikne z rukou loutkáře, který jej neustále vystavuje novým bojům, kde není vítěze. Je však chudý šlechtic z kraje La Mancha nešťasten? Nešťasten natolik, aby bylo nezbytné ukrást loutkáři vahadlo a chopit se sám osudu?
Chápu Vaši touhu po pomoci ubožákovi, dovedení jej k poznání pravého života. Avšak zmoudřením Dona Quijota přijde svět o hrdinu, jenž ke zmoudření dojít neměl. Quijote neměl nikdy ztratit iluze, on jimi žil. Co jiného se může stát dítěti, obereme-li jej o veškeré ideály, touhy, očekávání? Bude s radostí vítat nová rána? Kdepak! Zhroutí se do sebe sama, aby v té trošce naděje, která v něm snad ještě někde hluboko zůstala, našlo lepší zítřky. Co když ale nenajde nic víc než krvácející temnotu, z níž byla vyrvána veškerá snaha bojovat? Zemře. Život bez ideálů totiž není životem. Není ani přežíváním. Není totiž vůbec. De la Mancha v sobě zachoval větší část dítěte než ostatní dospělí. A jestliže jste mu, pane Dyku, pomohl prozřít, zabil jste jej. Z pohledu člověka o několik generací mladšího Vám tento čin nedokáži odpustit. Domníval jste se, že milému snílkovi dopomůžete ke skutečnému životu v reálném světě? Inu, na první pohled idea velice šlechetná. Mohl jste předvídat, jaký důsledek Vaše jednání bude mít? Ale ano, mohl. Dítě v Donu Quijotovi se neskrývá, přímo křičí... Postavil jste ho do první řady jdoucích na smrt na Köppel, ba spíše jde jako předvoj.

Bohužel i to je v moci strůjce příběhu, spisovatele. Konstrukce křehkých i stabilních mostů lásky, vložení zbraně do rukou zoufalých, našeptávání zrádcům i hlupákům. Vy sám jste zvolil tuto dráhu před kariérou právní.
Nelitoval jste své volby kupříkladu v letech 1916-17 strávených na té méně pěkné straně mříží? Být odsouzen za literární činnost, o tom ani buřič nemůže snít.
Během následných let brzy dojdu na rozcestí - povolání publicisty či všední zaměstnání zajišťující stabilní příjem. Viktore, kéž byste mi, nezkušenému děcku, dokázal poradit. Plavat proti proudu, anebo se proudem nechat strhnout?
Nechci se utopit.

Jistě jste někdy byť jen pochyboval o samotném významu Vašeho díla. Obavy má každý. Kdo ne, ten je pouze zastírá. Vězte však, že válečná tetralogie je podporou občanům více či méně demokratického národa i v dnešním světě, kde sebeurčení pomalu meteme do temného koutu, ale kde by právě ono mělo tvořit značnou část našich životů. Konečně i dobře míněné zabíjení Quijotovo má své zastánce v jednadvacátém století...

S úctou