Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Tyto řádky poezie bych chtěla věnovat mé mamince. Ženě, která mě před 15 lety přivedla na svět, ženě, která prožila tolik bolesti a utrpení, jaké si dokážou představit jen ti, kteří prožili to samé. Jen ti, kteří poznali smrt. Ta nemilosrdná zlodějka lidských životů, která je pověstná svou nepolapitelností, která už několik desítek století chodí po tomto světě. Avšak toto není její vlastní práce...je to práce osudu. To je vládce všeho...a jak můžeme vinit něco, co vlastně nemá hmotnou existenci. A proto si člověk vymyslel přízraky či jiné vymyšlené metafory jen proto, aby sám sebe uspokojil. Jelikož když někoho milujete, ale to tak hluboce a pravdivě, je neuvěřitelně těžké vyrovnat se s jeho ztrátou. Je těžké připustit si, že ten, na němž nám tolik záleží, se kterým jsme prožili neopakovatelné chvíle, může z ničeho nic opustit náš svět. Ale je to tak. Smrt si nevybírá, to osud určí, kdo půjde dál...ale jako jediná je spravedlivá...jako jediná nerozlišuje rozdíly mezi chudým a bohatým člověkem. Ne, vlastně to není pravda...ještě je tu jedna osoba. A to jsi ty, maminko. Ty jediná jsi mi vždycky řekla pravdu do očí, i když byla bolestivá a nechtěla jsem ji přijmout, ale tys mě to naučila. Naučila jsi mě spoustu věcí. Obětovala jsi mi spoustu věcí. Taková láska matky k dítěti je obrovská. Tvá láska je jako jeden silný provaz. Obě dvě za něj táhneme, sice občas drží už jen na jednom jediném vlásku, ale nikdy nepřekročí hranici, že by se snad měl přetrhnout. To nikdy nedovolím. Jsi mojí nejmilovanější osobou. Nikdy nebudu k nikomu jinému cítit tolik lásky jako k tobě. Někdy se hrozně moc pohádáme, ale ne proto, že bych tě snad neměla ráda, ale proto, že máme odlišné názory. Ovšem to mi stejně nezabrání tomu, abych poznala, že i když léta plynou a ty stárneš, pořád se na tebe dívám a připadáš mi stále tak krásná, jako když ti bylo dvacet; pouze jsi zmoudřela a vzhlížím k tobě s obrovským obdivem, úctou a nadějí, že jednou budu jako ty. Často tě vidím, jak jen tak stojíš před zrcadlem a prohlížíš se...prohlížíš si každou vrásku na obličeji, co máš, ale ty jsou na tobě nádherné...a dělají tě výjimečnou...jedinečnou. Každá vráska zdůrazňuje tvoje zkušenosti, bolesti, utrpení, žal...a já moc dobře vím, že bohužel jsi všechna ta "podstatná jména" prožila. Vím to...protože kdykoli vidíš, jak pláču nebo jsem smutná, podíváš se mi do očí a já najednou cítím, jak z nich vyzařuje pochopení a zároveň smutek...vyzařuje z nich něco, co jsi dávno prožila a snažíš se mě před tím uchránit... Když mě obejmeš a skloníš svou hlavu na tu mou, cítím, jak celé mé tělo se najednou uvolní a užívá si ten okamžik, který mi dává v domnění, že Ti na mně záleží, že mě miluješ a že na všechno kolem mě nejsem sama. Toho si nesmírně vážím a nikdy nebudu šťastnější, než když budu moct být s tebou a nadále se smát tvým vtipům, tančit s tebou prapodivné, legrační tanečky, pšoukat, krkat, atd...jsou to nejhezčí chvíle mého života a chci prožívat dalších desítek let s tebou. Hrozně bych chtěla, abych jednou byla taková milující a oddaná maminka, jako jsi ty. Je až neuvěřitelné, že máš v sobě tolik elánu, chutě do života, z každého rána se raduješ jako nikdo jiný...to na tobě obdivuji. To jak by jsi pro mě udělala první poslední a já ti to vůbec neoplácím. Když jsem psala tyto řádky, bylo to zrovna po hádce, a já se nad sebou zamyslela a donutilo mě to napsat toto. Napsat tento pravdivý příběh o mamince, již natolik miluji a nelituji jediného dne, který jsem s ní prožila, ať už špatné nebo ty nejkrásnější. Jsem za ně vděčná a nikdy bych se jich nevzdala.

Děkuji Ti za vše...

Miluji Tě, s láskou Kája