Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Dnes ráno, když jsem se probudila, otevřela oči a podívala se, jak je krásné, slunné a teplé ráno, vdechla čerstvý ranní vzduch, ucítila jsem v něm cosi neznámého, až se mi úzkostí sevřel žaludek. V tu chvíli jsem si uvědomila, že se mnoho a přece málo změnilo a ještě změní. Už nebudu to "dítě školou povinné"! Vše bude za pár měsíců úplně jiné a já se již nikdy nebudu moci vrátit do těch bezstarostných let, kdy jsem Tě každý všední den navštěvovala, těšila se, až budu se svými přáteli, které znám již devět let, a na povinnosti, které nás čekaly v podobě učení.
Vzpomínám si na svůj první školní den, když nás - malé, vystrašené děti přivítala paní učitelka a my, se strachem v očích, jsme ji následovali až do naší první třídy. Avšak postupem času z nás strach a ostýchavost spadly, začali jsme mezi sebou poznávat kamarády, pomáhat si, občas provést nějaký ten malér, bez kterého by to ostatně nešlo, ale i přesto věřím, že na nás paní učitelky z prvního stupně nebudou vzpomínat ve zlém, protože my zajisté ne.
A poté tu byl přechod na druhý stupeň. Z nejstarších a nejzkušenějších se rázem opět stali malí a vystrašení "páťáci" na které se stačilo špatně podívat a už rychle upalovali do svých tříd, jen aby se jim něco nestalo. Ale i tohle se brzy změnilo, stačil rok, někomu dva a znovu se z nás stávali ti starší, zkušenější a my si ani neuvědomili, jak to rychle utíká, vůbec jsme se nesnažili užít si ten čas strávený s lidmi, které máme rádi a mezi kterými už pár let vyrůstáme. Toužili jsme jen po tom, aby už byla škola za námi a my si mohli užít svého volného času. Nyní víme, že to nebylo zrovna správné řešení. Jak rádi bychom vrátili čas do těch chvil, kéž by někdo vynalezl stroj času a my si v minulosti mohli říct: "Tak a teď si tu školu opravdu užijem!" Bohužel to už se nestane a je to věčná škoda.
Každý z nás se teď rozletí pryč, za svým snem či posláním, už se nikdy nesejdeme tak, jak bychom si přáli. Možná se bude spousta z nás vídat na školách, v autobusech nebo jen tak venku, ale už nikdy to nebude takové jako dřív. Lidé se změní, najdou si spoustu nových přátel, budou mít odlišné názory ... už to nebude takové jako tady. Nevím, proč jsem z toho všeho vlastně smutná, měla bych se těšit na něco nového, co brzy začne: noví přátelé, zážitky a spoustu neznámého a možná příjemného. Ale já už jsem si zvykla tady, u Tebe, školo, a nechce se mi odcházet teď, když je všechno tak pěkné. Naše třída se stmelila, všichni si pomáháme a nemáme problémy jak sami se sebou, tak s učiteli. To co se rodilo devět let se rozplyne jako dým a všechno, co jsme zde prožili, zůstane jen vzpomínkou.
I když spoustu lidí říká "Školu nemám rád, jsou to jen starosti a povinnosti" nebo "Škola je nuda", já s nimi nesouhlasím a myslím si, že každý člověk Tě v hlouby duše má rád, vždyť co bychom byli nebýt Tebe? Skoro nic. To Ty nás naučíš, jak se chovat v některých situacích, díky Tobě můžeme navazovat spoustu nových přátelských vztahů. Tobě vděčíme za spoustu věcí a není to jen učení, které nás k Tobě táhne, jenže mnozí lidé si to častokrát ani neuvědomují. Mnoho žáků by radši sedělo doma u počítače, bylo venku s přáteli nebo dělalo cokoliv, jen aby nemuselo do školy. Ale pak, když poslouchám spousty z nich po dvouměsíčních prázdninách, slyším, jak jim škola chyběla a že se do ní rádi vrací. Tak je to s většinou lidí chodících do školy, mají Tě rádi, jen si to prostě nechtějí připustit a věřím, že až tě opustí nadobro, což bylo snem mnoha, budeš jim velmi chybět.
Teď už asi všichni mí vrstevníci cítí, že už se blíží ty chvíle, kdy tu pro nás vše skončí a my opustíme místa, která pro nás znamenala tolik. Zde jsme prožili první lásky, první velká přátelství, první problémy, poznámky, nedonesené úkoly - radosti i starosti. Ať se stalo cokoli, na vše budeme vzpomínat až do konce života. Za vše jsme vděční sami sobě navzájem, učitelům, se kterými jsme "válčili" devět let, ale když si sáhneme do srdce, zajisté je nebudeme chtít opustit, naučili nás přeci tolika věcem, nejen v hodinách, ale také nám pomohli rozvíjet sami sebe. No vlastně, když to tak vezmu, můžeme být vděčni Tobě školo, nebýt tebe, nic z toho nepoznáme a nejsme tím, čím jsme a nemáme to, s čím odcházíme dál rozvíjet své dovednosti a znalosti.
Za všechny, především za sebe, Ti DĚKUJI!