Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jindřichův Hradec, 27. května 2007

nejprve bych Ti chtěla moc poděkovat za Tvůj překrásný pohled z dovolené, moc mě potěšil. Je mi líto, že vám počasí nevyšlo přesně tak, jak jste si přáli, ale na druhou stranu jste se určitě nenudili. Na Tvé přání Ti odepisuji ještě ten den, kdy jsem dopis přijala, protože by se lehce mohlo stát, že by vás již nezastihl.

U nás se toho od té chvíle, co jsi odjela, nic moc neděje. Snad jenom ještě více svítí sluníčko. Vím, že to jistě zní jako provokace, když vy si o slunečních paprscích můžete nechat nanejvýš zdát, ale buď si vědoma toho, že já bych ihned ten váš chladný mokrý deštík za tuto plamennou kouli vyzařující až neskutečně horké paprsky ihned s radostí vyměnila.

Dost ale toho mluvení o počasí. Jak si mě poprosila, píši Ti ten můj krásný zážitek, o kterém jsem se Ti zmiňovala již v minulém dopise.

Všechno začalo tak neskutečně. Procházela jsem se pod košatými korunami stromů, toužících po kapičce vlažné vody, které se jim poslední dobou nedostávalo ani zdaleka tak, jak by si přály. Slunce předalo svou vládu noci již před několika hodinami. Na chodidlech však cítím vyhřátou zem, jelikož z ní ještě nestačilo vyprchat teplo, jež do ní vpustily horké ruce slunce. Mé bosé nohy se pomalu plouží dál, do neznáma tiché noci.

Kolem mě vane lehký větřík, který si hraje se stébly vyprahlé trávy. Jejich souhra je dokonalá - sametové prameny se ohýbají ve větru, zcela poddáni na pospas svému drábovi. Tu a tam stéblo zanaříká nedostatkem nad nedostatkem vody, a tím dává najevo, že již nebude moc dlouho schopno jednat v souladu s ostatními. Jak je však známo, nikdo se neohlíží vzad na ty, jež nejsou schopny udržet krok s ostatními. Již brzy se na jejich místech objeví mladší a silnější výhonky, které budou schopny toto kriterium splnit.

Pokračuji dál do temnoty noci, dál od všedních okamžiků. Mou mysl do tmy vábí něco, čemu se nedá odolat. Do tmy? Neexistuje absolutní tma, stejně jako neexistuje absolutní klid. Pořád se něco děje, pořád něco svítí. A vždy se něco dít bude, stejně jako vždy bude něco svítit.

Vzhlédnu k obloze, kde se na mě z dálných koutů neprozkoumaných částí bytí usmívají zářivé body. Tak maličké a přitom tak obrovské. Avšak dálka, která mě od nich dělí na vzdálenost, není schopna překonat velikost mé představivosti, lehce srovnatelnou s hloubkou nekonečného vesmíru.

Mé oči se zaměří na jeden předmět na obloze, jenž se začal znenadání pohybovat. Padající hvězda. Je to jen okamžik, ale ten jako by trval stovku let. Avšak ani za tu stovku let jsem nebyla schopna zformovat dohromady své přání, které bych vyslala k umírající hvězdě. Pro tento okamžik mi tedy bude muset stačit to, že jsem a ještě nějakou dobu budu; na rozdíl od zářivého bodu, který bude umírat nekonečně dlouhou dobu, kterou bude padat vesmírem - tedy věčně.

Nyní mě pro změnu na obloze zaujal další nám všem známý úkaz - Měsíc. Možná bylo předurčeno, že právě tuto noc dosáhne vrcholu svého putování a nastane úplněk. Jeho velikost na nebi by se dala přirovnat k bledému svitu poledního slunce, ve vesmíru bych jej však nemohla nazvat jinak než jako zrnečko rozdrceného zrna písku v poušti, a to jsem jej právě nazvala velikostí mnohem větší, než jakou si ve skutečnosti zaslouží. Přesto jsou však všichni stejně tajemní.

Přes Měsíc přešel hustý, temně černý oblak. Oblak temnější než nebe nad ním. Frekvence bití větru se z mírného zvýšila na velmi silný. Jen s potíži jsem postupovala dále do středu sadu stromů, kam jsem měla od samého začátku namířeno.

Z výšin se ozval zvuk burácení. Tlak větru se ještě nepatrně zvýšil. Mně to ale nevadilo, byla jsem již na místě. Uprostřed sadu, kam ani za úsvitu ani za soumraku nedopadal jediný stín. Burácení se ozvalo ještě jednou, mnohem silněji. Na jeho povel odpověděl stříbřitý záblesk, jež se ladně snesl k zemi do nejbližších kopců, které se rýsovaly na horizontu. Po několikaminutovém dialogu se do rozhovoru zapojili ještě jiní prostředníci k předání poselství.

K zemi se jedna po druhé snesly slzy hvězd. Po své krátké cestě skončily své bytí mezi kořeny žíznivých stromů, trsů trávy i vyprahlé země.

Konečně prší!

Nádherná noc, obloha temná,
tu hvízdne blesk, tu rána jemná.
Osamělá slza z hvězd sama padá.
Snad bude první, snad bude ráda.

Kapka, kapička, ve tvaru slzy,
padá a padá, a moc jí to mrzí.
Země se blíží rychlostí blesku,
a blesk sám zanikne v následném třesku.

Těsně nad zemí slza už pláče,
slzička slzy po slze skáče.
Štěstím, nebo snad strachem?
Ohněm, nebo snad prachem?

Plesk!

Uslzená kapička deště ke kapičkám rosy,
jenž se každý večer po trávě trousí,
se přidá a splyne. Dokonalá souhra.
Vítězství, nebo snad prohra?

Křišťálové sestřičky všude okolo chřadnou,
hned, co na zem smrtelnou tvrdě dopadnou.
Do noci se nese žalostné vlčí vytí.
Ptá se: "Jaký je rozdíl mezi životem a smrtí?"

Tak to je konec mého vyprávění. Doufám, že jsem Tě povzbudila, protože ne všechno špatné se jako špatné opravdu jeví. Moc se těším, až se zase vrátíš zpět a budeš mi vyprávět své zážitky.

S pozdravem nekonečného zdraví a krásné dovolené

Tvoje ...