Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Vážený pane Antoine de Saint-Exupéry,

na úvod dopisu bych se Vám chtěla představit. Jmenuji se Lucie Vaníčková, bydlím v České republice ve městě, které se nazývá Most.

Je to již delší dobu, co jsem četla Vaši knihu Malý princ. Když jsem ji dočetla, přišla mi jako smutná pohádka o malém klukovi. Poté jsem ji četla ještě několikrát a pokaždé to bylo jiné. Možná to bylo tím, že jsem rostla. Každá stránka, ať už přečtená poprvé nebo posté, ve mně zanechává hluboký dojem. Když jsem si ji přečetla naposledy, bylo mi však smutno. Najednou mi připadalo, že mluvíte ke mně a že právě já jsem ten, kdo stárne a ztrácí své dětské já.

Chtěla bych se Vás zeptat, jestli Malý princ měl být hned od počátků pohádkou. Jestliže ano, naplánoval jste tu nejsmutnější pohádku, kterou kdy svět spatřil. Nejen protože malý princ na konci navždy zmizí, ale také díky lidem, o kterých vypravuje. Myslím si, že od malého prince by se mohl každý učit, a proto mě zaujalo, že ať přijel kamkoli, všude byl jen poučován.

Jednou jsem někde četla, že existuje život před Malým princem a s Malým princem. Tato myšlenka se mi velice líbila a souhlasím s ní. Jistě jste velmi rád, že právě Vaše kniha přinesla tolik ostatním lidem a že mnoho z nich teď vzhlíží k nebi, aby mohli spatřit malého prince. Doufám, že to zahalí fakt, že jste to psal na samotném dně bytí.

Na závěr mám už jenom jednu otázku. Kdyby k Vám přišlo úplně obyčejné cizí dítě, nakreslil byste mu beránka?

Vaše Lucie