Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Tímto citátem začíná autobiografický román Nabarvené ptáče, jehož autorem je Jerzy Kosinski. Jakoby ho psal Majakovskij přesně pro tuto knihu, jejíž děj se odehrává od začátku druhé světové války až do jejího konce na polském venkově. Jedna věta, jež předznamenává útrapy šestiletého chlapce, samotného autora, který měl tu smůlu, že se narodil s tmavými vlasy a uhrančivým pohledem.
Ještě než přistoupím k výkladu samotného děje knihy, tak bych se pokusil o rozbor onoho citátu v kontextu s událostmi, které si tento šestiletý chlapec a nejen on musel vytrpět. "A pouze Bůh...", spojka "a" slučuje dvě věty. V tomto případě stojí na začátku citátu tudíž to nač by mělo "a" navázat zůstává skryto. V souvislosti s dalším slovem označujícím to, co člověka absolutně přesahuje, slovem "Bůh" mi na mysl nakane věta: Lidé to viděli "a pouze Bůh...věděl, že jsou to savci...". Další slovo "pouze" nám říkám, že jen On. Nikoli lidé, ale jen Bůh "věděl, že jsou to savci z jiného plemene." Vynechal jsem přístavek "vskutku všemohoucí". Proč zde nebylo jednoduše použito spojení "všemohoucí Bůh", ale namísto toho "A pouze Bůh, vskutku všemohoucí, věděl..."? Není to náhodou obviňování Boha z nečinnosti? Křesťanský Bůh, o kterém tu je řeč, je automaticky pokládán za všemohoucího, tak proč tuto vlastnost, tak netypicky zdůrazňovat? Jen proto, že nic nepodnikl. Nic neučinil a přitom "...věděl, že jsou to savci z jiného plemene." Savci, tvorové, kteří se narodí a ihned jsou schopni sát mateřské mléko, zvířata. Pojem savci zde snad neoznačuje ani zvířata, ani lidi, ale zvířata v lidském těle. Ač na první pohled stejní všem ostatním lidem, což také dokazuje: "A pouze Bůh věděl, že jsou to savci z jiného plemene." Ostatní lidé to nevědí. Pokládají ony savce za své. To, co oni savci činí pokládají za své a stávají se z nich také "nelidé", savci z jiného plemene. Již nejsou z plemene, jehož prvním zástupcům dal Bůh jména Adam a Eva. Na druhou stranu nejde o jiný druh zvířat. Současný člověk náleží k druhu homo sapiens sapiens a ten můžeme dále dělit podle ras, chcete-li podle plemene.

1. září 1939 napadla německá vojska Polsko. Spojená vojska francouzské armády a britských expedičních sborů neuspěla se svou maškarádou na francouzsko-německé hranici, což automaticky znamenalo, že Polsko je ponecháno na pospas osudu poraženého státu, který měl tu drzost a pokusil se bránit. Tisíce rodičů poslalo své děti do neznáma na venkov. Věřili, že jedině tak zůstanou uchráněny před hrůzami války. Kniha je strhujícím vyprávěním jednoho z takovýchto svými rodiči ponechavších dětí neznámo kde na venkově. Polský venkov té doby byl prazvláštním místem, s uzavřenými a pověrčivými lidmi. Venkované byli světlé pleti, plavých vlasů a povětšinou modrých očí. Tato genetická výbava byla zajišťována sňatky mezi příbuznými. Tito lidé byli nevzdělaní, pověrčivý a nebylo zde tedy mnoho místa a pochopení pro hocha, který měl hnědé vlasy, černé oči, což vzbuzovalo dojem původu romského či židovského. Malý Kosinski bloudil od vesnice k vesnici a hledal teplo, něco k snědku, nocleh, klid. Toto však polský venkov neskýtal. Nebyla zde elektřina, nemocnice, ba ani dlážděné silnice a co je nejhorší, chyběl zde křesťanský či humanistický duch. Zde se žilo podle zákona silnějšího.

Slova charakterizující knihu nedokáží postihnout onen dojem, kterýž z ní čtenář po přečtení musí mít a proto použiji některé pasáže: "Mlynář se jediným rázným kopancem zbavil své ženy a rychlým pohybem, jaký dělají ženy, když loupou brambory a vykrajují z nich shnilá místa, vrazil nádeníkovi lžíci do oka a otočil s ní. Oko vyskočilo z jamky jako žloutek z rozbitého vejce a skutálelo se po mlynářově paži dolů na zem. Mladík vyl bolestí a křičel, ale mlynář ho držel pevně přitlačeného ke zdi. Pak se zakrvácená lžíce zaryla do druhého oka, které vyskočilo ještě rychleji. Na chvíli uvízlo na tváři nebožáka, jako kdyby si nebylo jisté, co si dál počít. Pak se konečně svezlo po jeho košili na podlahu." Pouhá žárlivost a alkohol dokázali vyvolat takovou brutální reakci. Kde je křesťanské desatero? Kde všemohoucí Bůh? Stojí tu jen šestiletý chlapec, který nechápe lidskou krutost. "U mlýnské zdi, hned vedle stodoly, ležel zbědovaný nádeník. Ještě pořád byl v šoku. Zakrýval si obličej rukama, naříkal a vzlykal. Na tvářích, na rukou a na košili měl zaschlou krev. Chtěl jsem něco říct, ale bál jsem se, aby se mě nezeptal na svoje oči. Musel bych mu říct, aby na ně už nemyslel, protože je mlynář rozdupal na padrť. Bylo mi ho strašně líto." Psal se rok 1940. Již sedmiletý chlapec putuje dále Polskem a to s ještě větším strachem a nedůvěřivostí k lidem. Nejde o strach z Bestie vládnoucí Velkoněmecké říši, která do konce války pošle na smrt milionů lidí. Také proč? Tento malý chlapec neví co se děje na frontě, on má svou frontu a ta je stejně krutá. Vždyť jaký je rozdíl mezi Adolfem Hitlerem, který nechá vyhladit 6 milionů lidí a tehdejšími polskými venkovany, kteří žijí podle svého zákona silnějšího celá staletí? Znásilňování, ponižování, mučení, vraždění těmi nejotřesnějšími způsoby...nacismus nebo polští vesničané?

Kam zmizela humanita, která je výdobytkem novohumanismu z přelomu 18. a 19. století? Kam zmizela idea plnohodnotného vztahu k druhému člověku v jinakosti jeho bytí? Již Cicero ctil tyto ideály. Humanita je jeden z nejvyšších mravních ideálů obsahující důstojnost, svobodu, práva... Humanita se v Polsku za druhé světové války stala utopií trpících. A proč se vlastně kniha jmenuje Nabarvené ptáče? Tímto ptáčetem je autor sám, který je jiný ať po fyzické stránce či mentální. On, barevné ptáče, je malým chlapcem z města, který byl vychováván k úctě a dobru podle křesťanských ideálů a naproti němu stojí černé vrány, které jen klovou a klovou podle libosti kohokoli. "Kdo ví, možná, že ten nádeník mohl bez očí začít vidět a vnímat zcela jiný, daleko kouzelnější svět." Jaký je závěr putování? 6 dlouhých let se pral Jerzy Kosinski se světem, s lidmi, než se shledal se svými rodiči a bratrem. Oproti stovkám tisíců jiných dětí měl štěstí a podvyživený, nedůvěřivý, celkově zubožený a bez citu pro pojmy dobro a zlo se vrátil do civilizovaného světa. Svého bratra udeřil, až mu zlomil ruku. Přehodil na kolejích vyhybku, aby vykolejil vlak s kupci, kteří dali jeho kamarádovi pohlavek. Bohužel člověk v hlavě takovou vyhybku nemá a nedokáže přepnout. Zbytek svého života autor prožil ve vnitřní prázdnotě, která ho roku 1991 zcela pohltila a donutila na sebe vztáhnout ruku.