Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Aristoteles - řecký filosof klasického období (4. století př. Kr.), jeden z největších myslitelů v dějinách filosofie, nejvšestrannější učenec starověku a zakladatel vědeckého myšlení. Byl žákem Sokratovým a Platónovým, jehož Akademie (Academia Platonica) byla mezinárodním střediskem vědy a filosofie. Kolem roku 335 př. Kr. v Athénách v gymnáziu Lykeion (česky "lyceum") založil vlastní školu. Mezi filosofy všech dob má mimořádné postavení pro vzácnou otevřenost vůči veškeré zkušenosti, je silný ve spekulaci a má citlivý vztah k přirozenému jazyku.

Jednou z nejvlivnějších knih filosofie se stala Aristotelova Metafyzika. Androníkos z Rhodu v 1. století po Kr. učinil jakousi redakci Aristotelových spisů, mezi nimiž bylo i toto dílo, které pojmenoval slovy "meta ta fysika" čili "něco za fyzikou". Tato kniha je souborem celkem 14 knih na různá témata a pojednává o tom, co je za naším viditelným světem.

V této eseji se budu zabývat 1. knihou Metafyziky, jejíž ústředním tématem je povaha filosofie, a rozeberu 1. kapitolu, která pak jistým způsobem načrtává definici filosofie.

Kapitola první, kterou se i nadále budu zabývat, chce vysvětlit, co je to filosofie, a také blíže specifikuje, co je filosofické poznání. Toto poznání Aristoteles dělí na pět druhů:

• smyslové poznání
• paměť
• zkušenost
• umění
• moudrost

Toto dělení poznání lze považovat za základní osu článku.

V první části textu se Aristoteles snaží motivovat ke studiu filosofie. Zmiňuje zde zvířata a jejich poznání pomocí smyslů a paměti. Ve druhém odstavci se mluví o člověku, jenž na rozdíl od zvířat oplývá zkušeností a uměním. Tvrdí, že u lidí z paměti vzniká zkušenost, která se podobá vědění a umění. Vysvětluje tak vztah mezi zkušeností a uměním, a to tak, že na základě zkušenosti vzniká umění. Z toho vyplývá, že umění je hodnotnější nežli zkušenost. Tomuto vztahu se věnuje následující dva odstavce, které vysvětlují, proč je zkušenost více nežli umění. Nejprve Aristoteles mluví o hodnotě umění, což ukazuje na příkladu nemoci a jejího léčení ve spojitosti se zkušeností. Hned nato však vznáší námitku, která hodnotu umění zpochybňuje, a to opět příkladem léčení v souvislosti s praxí; čili zkušeností, jež je znalostí jednotlivin neboli obecného umění. V tomto odstavci se objevuje definice umění. Umění je tedy hodnotnější než zkušenost, protože zná příčinu, což je velmi důležité, neboť v jakémkoliv oboru si vážíme vedoucích pro jejich znalost pojmu a příčiny díla. Vědoucí člověk se vyznačuje schopností učit druhé lidi, proto se Aristoteles domnívá, že umění je ve velké míře vědou než zkušeností. Smyslové vjemy tak nepokládá za moudrost, ale za něco významného v poznání oněch jednotlivin.
Následuje téma o vynálezcích jakožto objevitelích umění. Je zde také popsáno rozlišení užitečného a neužitečného vědění, protože vědění je nejdůležitější, jelikož přináší něco nového.
Poslední odstavec je pojat jako jakési shrnutí a zopakování hierarchie v textu uvedené.

Nyní se budu zabývat obsahem jednotlivých částí. Začnu úvodem, kde chci citovat: "Všichni lidé od přírody touží po vědění, znakem toho jsou smysly..."
Hlavním smyslem je pak zrak, avšak smysly leží na nejnižší úrovni poznání a mají být začátkem poznání filosofie. Zrak jasně převládá, neboť zjevuje více druhových rozdílů. Vnímání má každá živá bytost. Jiné je to u paměti, kterou někteří živočichově mají, a někteří ne. S pamětí souvisí sluch, který napomáhá učení. Zkušenost jsou zážitky, jež si dáváme dohromady. Zkušenost je také spojovacím článkem mezi zvířetem a člověkem, kde člověk má navíc ještě umění a vyšší zkušenost. Umění je cokoliv, co obsahuje techniku, cokoliv, co člověk zná a umí, tedy znalost v nejširším slova smyslu. Zkušenost a umění spolu kooperují. Aristoteles chce rozlišit mezi zkušeností a techné (uměním). Je zde jakási námitka: "...tam, kde tedy běží o praktické věci..." Příkladem praxe nám může být ono léčení nemocných. Na tuto námitku pak odpovídá: "...přece však se domníváme, že vědění je spíše záležitostí techné...", což záleží na stupni vědění. Můžeme tedy lidi rozdělit na teoretiky (učence) a praktiky. Zkušení lidé tak vědí, "co to je", ale nevědí "proč", kdežto učenci vědí oboje; toto vědění je podmínkou moudrosti. Smysly tedy nepovažujeme za moudré, protože nás sice informují, ale neinformují o tom, proč to je. Vědění je důležitější než praxe. Známkou člověka vědoucího je to, že může učit, tzn. že ví příčinu a může i vysvětlit nebo ji naučit. Naučit se tedy rovná předání příčiny. Aristoteles chce tak prohlásit, že užitečné vědění je méně hodnotné než neužitečné. Vědění má hodnotu samo o sobě. Moudrý je vyvýšen nad ostatní tím, že má znalost. Ono techné neboli umění se pak dělí na "praktické" a "teoretické". Praktickému umění je nadřazeno umění "poiétické", což je to, které něco vytváří. Praktické umění je to, které slouží potřebě - je tedy užitečné. A nakonec umění teoretické je to, které slouží ušlechtilému požitku, lze nazvat vznešenou vědou. Předmětem filosofie jakožto moudrosti je zkoumání příčin, kam můžeme zařadit: smyslové vjemy, zkušenost, odbornou znalost, poiétickou praktickou znalost.

Nyní bych se chtěla věnovat zamyšlení nad smyslovými vjemy. Zdá se mi, že Aristoteles tyto smyslové vjemy nebo smysly dobře vystihl, když říká, že jsou něco významného v poznání jednotlivin. Myslím si, že jsou tedy jakousi branou, která vede od jednotlivin k velkým věcem, jako je poznání samotné. Vždyť obyčejný člověk poznává především smysly. Nebo lepším příkladem jsou malé děti, u kterých není myšlení zcela vyvinuto, jsou tedy odkázány na své smysly, kterými poznávají okolní svět a které jim později umožní stát se plnohodnotnou lidskou osobou schopnou myšlení a komplexnějšího poznání už nejen smysly. Smysly jsou tedy důležitou složkou v životě člověka, která dává prostor k poznání, získávání zkušeností a nabývání vědy techné. Aristoteles zde zdůrazňuje dva smysly: zrak a sluch. Nevím proč zrovna zrak upřednostňuje. Já si myslím, že na prvním místě by měl stát sluch, neboť je základem k vývoji správného myšlení, je důležitý pro abstrakci a hlavně k vývoji řeči. Dále jsem toho názoru, že zrak i sluch spolu určitým způsobem kooperují. Vezměme si obraz, jenž je podnícen sluchovým efektem. Obě složky jistě významně působí na naši mysl. Moc nechápu, proč pro filosofy je smyslové vnímání podřadné, byť je tolik důležité pro lidský život.