Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Charakterizovat povahu určitého národa není lehká záležitost. Je vůbec možné vytvořit z tolika odlišných lidských vlastností prototyp člověka, který bude zastoupen v každém obyvateli daného státu? Těžko. Přesto však každý z nás nějakým způsobem cítí, co jej s ostatními spojuje. Otázkou však je, jak se lidé z různých států vnímají navzájem. Díky snaze rozpoznat národnostní rozdíly vzniklo mnoho přívlastků, které jsou s oblibou přisuzovány různým národům. Italové jsou vášniví, Francouzi revolucionáři, Angličané konzervativní, a tak dále. A my, Češi, jsme prý rezervovaní.

Asi tomu tak je. Z hlediska dějepisného a zeměpisného kontextu je to poměrně pochopitelné. Čechy jsou malý stát, který téměř nikdy nebyl samostatný, ať už je řeč o rodu Habsburků, Rakousko-Uhersku, protektorátu Čechy a Morava nebo nenáviděné éře Sovětského svazu. Tento fakt byl významnou roli při formování našeho národního vědomí. Za zásadní období považuji zejména komunismus. Čtyřicet let nesvobody nás v první řadě připravilo o víru v Boha a důvěru v druhé lidi, a zároveň se mnozí naučili krádeži a udavačství ve jménu konformismu. Panoval zde strach, který se na všech podepsal. Naučil nás mlčet a držet pravdu v sobě, jen ti odvážní s ní vyšli ven. Navykli jsme opatrnosti, které se držíme dodnes.

Někdo by možná namítl, že komunismus pro nás už dvaadvacet let nepředstavuje žádnou hrozbu, tudíž naše chování neovlivňuje tolik jako dřív. To je ale velký omyl. I na svobodu si člověk musí zvyknout a povaha se také ze dne na den nezmění. Jde o proces, který může trvat i přes několik generací.

Zbožnější cizinci se nás často tážou na smysl naší existence. Čemu věříme? Co pro to děláme? Domnívám se, že každý Čech si sám utváří svůj svět, své vlastní náboženství, ve které věří. A pokud takový vnitřní svět není ničím ohrožen, necháme si dlouho sypat popel na hlavu. Teprve až když nemůžeme pořádně dýchat, vyměníme nezúčastněnost za zvonkohru klíčů. To je jeden z našich největších problémů, příliš dlouho čekáme, až někdo vyřeší všechny problémy za nás, místo toho, abychom více diskutovali a jednali.

Myslím, že Češi jako svobodný národ stále hledají své místo. Po tak dlouhé době, kdy jsme nemohli svobodně vyjádřit svůj názor a tradice a kultura byly potlačovány, jsme pozbyli národní identity. Vždyť i státní svátky pro nás znamenají především volno! Podle mne hledání potřebné stability doprovázel vývoj mnoha nelichotivých vlastností. Češi jsou pokrytci, prospěcháři a cynici. Dokážou si udělat legraci i z útoku teroristů, což jim sice pomáhá ke zpracování tragické události, nicméně ne vždy je to zcela na místě.

Ale abych nehodnotila Čechy pouze negativně. Věřím, že máme spoustu dobrých vlastností. Že dokážeme pomoci těm, kteří to potřebují. Že jsme schopni obětí, protože vyznáváme lásku a dobro. Že jsme chápaví a náš humor pomáhá lidem překonat věci, jež se zdají nepřekonatelné. Řada z nás sice okolo sebe má bariéru opatrnosti a předsudků, kterou je těžké proniknout, ale pokud se to někomu podaří, zjistí, jak loajální, upřímní a spolehliví dokážeme být.