Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Téma věčné a bezedné. Téma, které donutí člověka na chvíli upustit od toho věčného shonu, jež je tolik charakterizující pro 21. století. Donutí ho přemýšlet. O tom co mu život vlastně dal a následně vzal. Bylo to jen jeho samotné bytí na tomto světě? Nebo se podílel na více věcech, změnách, katastrofách v jeho životě? Říkáte si, jedna formulace věty a vyvolá ve mně tolik otázek. Někdo by si řekl, že je to naprosto irelevantní. Ale pokud máte v sobě aspoň trochu lidského myšlení, budete se chtít dopídit k odpovědi. Jak je nám všem známo - aspoň by mělo - člověk je neuvěřitelně zvědavý tvor. Avšak je nutno podotknout, že život sám o sobě je jedna velká otázka, jeden velký otazník. Co je to život? Možná by se dal definovat číslicí 0 - ovšem proč zrovna nulou? To je jednoduché, nula symbolizuje všechno a zároveň nic. A proč vlastně jsme? Kdo nám dal život? Těch otázek je nesčetně mnoho. Ale umí na ně vůbec někdo opovědět? Kolik geniálních vědců, myslitelů či spisovatelů se snažilo odpovědět na ně. A ať se snažili sebevíc, za své celoživotní bádání přišli pouze na několik formulací, které by se měly přiblížit té stěžejní a správné odpovědi. Je víc než jasné, že odpověď někde existuje, ale kdy na ni přijdeme..to je ve hvězdách. Ale rozhodně je před námi jakožto před lidskou existencí ještě dlouhá cesta...

Odpusťte, nechala jsem se unést emocemi...ale ptali jste se, co nám život dal a následně vzal? Proplouvám hlubokým oceánem svých myšlenek a snažím se najít odpověď, adekvátní k vážnosti tohoto tématu. Existuje vůbec? Myslím že ano, ale je jich mnoho. Kterou si jen vybrat? A bude to ta správná? Bude dostatečně vyhovující? Snad.

Život nám dal svět plný strachu, strachu ze smrti. Život nám dal lásku, abychom na ni aspoň na chvíli zapomněli. Život nám dal blízké kolem nás. Ale všechno si může během jedné vteřiny vzít zpátky. Nerozlišuje mezi "dávat" a "brát". Je pro něj stejně snadné někoho obdarovat absolutním sluchem a následně ho o něj připravit. Příklad hovořící za vše - Beethoven, jeden z nejgeniálnějších hudebních umělců světa. Jeho schopnosti byly víc než obdivuhodné. Ale jednoho dne přišel zkrat...přišla obrovská rána - ohluchl. Každý by si řekl, že ten "geniální chudáček" má útrum, už si nikdy nezahraje... Ale opět omyl. Život nám dal také odvahu a naději. Takže nevpadněte do svárů nevědomosti. Byl sice hluchý, ale to nic neměnilo na skutečnosti, že dál hrál a hudbu vnímal - podotýkám ještě jednou - vnímal! Jak je to možné? Odpověď je tak geniální a při tom primitivní. Tělo je jeden velký vodič, ať už přenašeč elektrického napětí či blesků...ale co možná nevíte, ve chvíli, kdy Beethoven hrál na své Fortepiano, frekvence zvuku odrážející se z dřevěných klapek proudila každou částí jeho kostí až k centrální nervové soustavě, která udávala mozku informace o této frekvenci, a tak pro něj bylo snadné vnímat hudbu. Výsledek? Ne vždy, když ztratíte něco bez čeho nemůžete žít, to musí znamenat zkázu vašeho života, už z toho důvodu, že v tomto období Beethovenova naprosté hluchoty složil svá nejvelkolepější díla. Člověk je unikátní úkaz celé Země. Jeho dovednosti jsou netušených možností, stačí na ně pouze přijít...

Teď mě napadá...co přátelství? Považujeme ho skoro za samozřejmost, ale po té, co jej ztratíme, si uvědomíme jeho důležitost. Jak je nám známé, srdce člověka je křehké a mnohdy mu mnoho neschází k sebezničení. Ano, je to tak, v dnešní chaotické době, plné drog a jiných zvěrstvech, je to na pováženou. Pravé přátelství je to, když má člověk jistotu, že se může někomu svěřit a promluvit si s ním o svých problémech a přitom si být jist, že najde pomoc nebo alespoň vlídné slovo. Opravdových přátel člověk v životě potká velmi málo, proto by si jich měl vážit a nebýt lhostejný k věcem, které by jim mohly ublížit. Je krásné, jak si člověk dokáže najít jiného blízkého člověka a sdílet s ním svoje největší tajemství, hřeje vás pak pocit spokojenosti a vše vidíte v jasnějších barvách. Pokud tě přítel opustí, není to zrovna radostná záležitost. Přijít o přítele je jako ztratit kousek sama sebe, který vypadne jako ze skládačky...a nelze ho už nahradit. I kdybychom si našli pro nás lepšího, vždy nám zbudou osobité vzpomínky, které by člověk neměl chtít zapomenout. Přátelství je i o hledání optimismu a kompromisu, neboť bez toho by se rozhodně neobešlo. Správný přítel by měl znát vaši povahu a neopustit vás kvůli hlouposti. Přátelství je něco jako dar, který nás dokáže ochránit, je jako pevný štít, který nás brání v nejtěžších chvílích života. Ten, kdo nemá přátele, ten to má v životě těžké, protože přátelství zdvojnásobuje radosti a o polovinu zmenšuje bolest. Proto bychom neměli být lhostejní k těm, kteří jsou pro nás nezajímaví, protože nikdy nevíme, jestli zrovna my nebudeme někdy potřebovat jejich přátelství.

S přátelstvím pootevřeme naše srdce a odhalíme naše hříchy. Přátelství není kamarádství, přátelství je pocit naprosté jistoty. Kamarády máme na radosti všedního dne, přátelství je daleko hlubší vztah. Je těžké popsat ty pocity, které má člověk, když má opravdového přítele, na kterého se může vždy spolehnout a ví, že by mu v jakékoli situaci pomohl. Lidé, kteří nejsou moc uvážliví, mají plno kamarádů. Dělají to, protože se bojí na někoho vázat, protože vědí o tom, jak jsou nedokonalí a nechtějí si zlepšit vztahy s ostatními lidmi, protože pro ně by to byla, jak se zdá, ztráta času. Tito lidé většinou mají špatně posazené lidské hodnoty. To, že s vámi někdo chodí do hospody, zdaleka neznamená, že by vás nedokázal opustit v nejtěžších chvílích. Někdy se zdá, že kamarádství má větší sílu než přátelství... Kdyby si to ale takhle člověk nechal připustit, tak by brzy neměl nikoho, nebo by jeho život postrádal smysl a hledal by něco, co najít nemůže. V poslední době se hodně prosazuje názor, že se nemá dbát na lidské pocity, ale hlavně na materiální zabezpečení rodiny a podobně. Podle mě je to úplně špatně, protože ty krásné city, které nám Bůh dal, musíme rozvíjet a naopak ty špatné bychom měli zatracovat. Neboť když se přehlíží láska a vzájemná tolerance, je to něco opravdu špatného, něco co se nemá dít.
Nyní ale položím jednu otázku, jejíž odpovědí je slovo mnoha lidem známé, ale přece cizí, které je doslova ztělesněním živoucího dobra: Co nám přináší ty nejpozoruhodnější radosti našeho života? Ty slastné okamžiky plné vášně a něhy? Ano, láska, ta nám pomůže v hledání sama sebe, v seberealizaci. Ale pozor! Musí být pravdivá a nefalšovaná. Pravdivá láska je taková, kterou člověk chce rozdávat a ne si jen brát a chtít být milován. Pravdivá láska je podle mě něco jako "přáním dobra pro všechny". Prostředky takové lásky nesmí být zbraň či hrubé slovo, ale soucitnost, jako kdyby bolest druhých byla naše bolest a schopnost vžít se do situace druhých, čili chtít je pochopit, tolerovat.
Možná že právě přes lásku se dostaneme k pravému štěstí. Ano, k pravému štěstí, u kterého si nebudete muset hlídat záda, jestli vám nehrozí krach. Když dokážete dávat pravou lásku, vystačíte si sami se sebou, nemusíte mít hromady peněz, dokonce i mistrovské schopnosti k tomu, abyste byli šťastni.
Až tohle jednou svět pochopí, již nebude hledat vidinu svého ráje, neboť rájem pro člověka bude možnost rozdávat lásku. Pak zde nastane slíbený ráj na zemi, který si všichni tak přejí, ale většina lidí nevidí, jak důležitou roli hraje právě tolerance, štěstí člověka a nakonec láska ke všemu. V koncentračních táborech byli lidé naprosto zbaveni své svobody, ale zachovali si schopnost milovat druhé a vycházet s nimi vstříc, vžít se do jejich problémů, protože všichni na tom byli stejně - a to bez výhrad. Díky tomu se dokázali udržet při životě a přežít toto nelidské zacházení.

"Pokud máme velké starosti, radujme se z maličkostí." Tak praví jedno přísloví, ve kterém se dá shrnout téměř celé moje zamyšlení. Ovšem lidský cit jako je láska se slovem nevyjádří, tu ze slova nepochopíš, tu musíte pocítit. A jedině cit je klíčem ke všem útrapám světa, jež nás tolik souží.