Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Nejdříve bych vysvětlil, co to svědomí vlastně vůbec je. Každý ho můžeme chápat trochu rozdílně. Svědomí je jakýsi vnitřní hlas, který nám v hlavě alarmuje, když děláme něco špatného. Něco, co by nás mohlo společensky ohrozit, co by mohlo změnit pohled společnosti na nás. Ale kde je napsáno, co je špatné?

Když nebudeme brát v potaz zákony, ale čistě jen svědomí, tak nemůžeme mít špatné svědomí tehdy, když vlastně ani nevíme, že to, co jsme právě učinili, je špatné. Ostatní jsou tak naučeni, a proto na nás budou shlížet jinak. Ale člověku, který to za špatný či nemorální čin nepovažuje, ani nedojde, že udělal něco špatného a tudíž má svědomí čisté. Tento problém vzniká již od narození a postupnou chybnou výchovou. Takovému člověku nemůžeme brát za zlé, že tak jedná, ale musíme ho naučit správnému chování.

Něco jiného je, když tito lidé činí pod vědomím, že ví, že to není etické a morální, ale přesto jsou schopni svědomí potlačit či úplně zničit, protože jim v tom pomůže myšlenka, že si tímto ohavným činem velice pomůžou třeba po finanční stránce nebo po stránce veřejného postavení ve společnosti. Tato myšlenka může být tak silná, že přebije snahu jejich svědomí jim naznačit, že sice budeme bohatí a slavní, ale přijdeme o své kamarády a známé a získáme nálepku nepoctivce.

Již Sokrates vyslovil větu, kterou napomínal Athéňany, kteří byli moudří i silní a přesto se starali jen o to, aby měli hodně peněz, slávy, cti a postavení, ale na svou duši, svůj rozum a pravdu zapomínali a nestarali se o ně. Tuto větu dokončil otázkou, zda stojí za to snažit se být dobrým, když vidí okolo sebe, jak si ostatní pomáhají nečestnými skutky a podvody.

V takové společnosti býti dobrý je v náš neprospěch, jelikož svou poctivostí dobrovolně přenecháváme místo k činům osob, které tuto poctivost nemají.
Se Sokratem plně souhlasím, jelikož v dnešní době je jeho otázka ve vícero případech zodpovězena záporně. Lidé spíše hledí na sebe a své dobro, ale zapomínají na své svědomí a na okolí kolem sebe, kterému tímto chováním jen ubližují. Pro dnešní svět jsou ale tito lidé cenní jako voda pro ryby, poněvadž jsou schopni jít takzvaně přes mrtvoly a zničit konkurenci ne jen pro svoje dobro, ale i pro dobro společnosti, která je zaměstnala.

Je to taková řetězová reakce, kdy on pomůže společnosti a udělá za ni špinavou práci a ona ho odmění postupem na vyšší místo. Není zde místo pro čestné lidi, jelikož konkurence má úplně stejné zbraně a jde jen o to, kdo má menší svědomí a je ochotný přistoupit a vykonat špinavější práci.
Když bych měl být konkrétní, jedná se třeba o koupení pozemku od města, na kterém se nachází mateřská školka. Tato školka je následně zbourána člověkem bez svědomí a posléze tu vyroste obchodní centrum.

Kam jsme až schopni zajít? Tato otázka zůstane navždy nezodpovězena, protože na této cestě lidským svědomím není žádného konce. Není tajemstvím, že lidé ve velkých městech s nadměrnou produktivitou mají svědomí upravené ke svému užitku. Takový člověk je schopný sám sebe přesvědčit, že to není špatné, takže vlastně vůbec žádné zlo nevykonal. Oproti tomu lidé z vesnic mohou míti svědomí vysoké, mohou být poctivější, protože zde není taková konkurence a spěch za uznáním a společenským postavením.

Můj názor na otázku zda mít, či nemít svědomí je jednoznačný. Svědomí je důležitým článkem naší osobnosti. Jde o součást vnitřního myšlení, které čistí naši duši a chrání ji před zlem zvenku, ale hlavně před naším vnitřním zlem, jež sem tam pokouší všechny z nás. Zlo je jen neškodná věc, je to jen opak dobra. Ale záleží na nás konkrétních lidech, zda si ho vybereme, či ne a zda se budeme podle něj řídit i přestože víme, že jsme se na tuto špatnou cestu vydali.

Je to jen v nás.
Je lepší být svědomitý a čestný. Co se slávou a penězi, když se nebudeme moci s nikým na světě podělit o naši radost, protože když se vypracujeme touto cestou, ztratíme to nejcennější - rodinu, přátele, naši osobnost a duši.